Jen krátce. Jen k stoupaní samotnému. Vyrážím z Jilemnic napřed, nezastavuji se u obchoďáku, voda by měla vystačit, jídlo taky mám. Začátek je mírný, a jede se mi dobře. Přichází objížďka, poslušně odbočují (pak se ukáže, že byl jediný, kdo se poslechl upozornění, že hlavní silnice je zavřená, ostatní to veselé projeli) a je tu šílený krpál. Vyjedu tak do půlky, pak začíná byt jasné, že to není jen takový malý hup, náskokem to nevyjedu, ale na setrvalý výkon v takovém sklonu sil mít nebudu. Tak slezu a zhruba půlku toho kopečku tlačím. Parametry kopečka: délka 600 m, převýšení 110. Po navracení na hlavní se setkáváme s Oťasem, a pod Dolní Mísečky jedeme spolu. Pak se ho neudržím. Ne, že by chtěl mne ujet, ale prostě na jeho komfortní tempo nestačím. Kopec je to nekonečný, tak abych si nějak zaměstnal, začínám měřit a vypočítávat průměr sklonu na každém kilometru. Zafixuji si u začátku dalšího kilometru nadmořskou výšku, a spočítám, o kolík se navýší, než přijde kilometr další. Mezí Mísečkami je to 8,1%. Od Horních Míseček dál je to 8,5%. Není to nějaká hrůza, tak sakra proč se to tak těžce jede? Asi to bude celkovou délkou stoupaní. Další kilometr už má jen 7,5%, trošku se vzpamatuji a dojedu Oťase. Ale tady se situace obrací, teď už mé komfortní tempo není pro Oťase přijatelné, a tak mu trošku poodjiždim. Ale sakra, kde jsou všechny? Čekal jsem, že kolem mne proletí už dávno. A konečně, je tu první vlaštovka, Sergej se kolem mne prosviští, jako kolem stojícího. A pak další a další. Nakonec je tu Žába, ale ten se nikam nežene, zpomalí na mojí rychlost a tak v klidné konverzací na vrchol dojedeme poslední kilometr spolu. Pořad si snažím vzpomenut, jestli se mi vždy tu jelo tak těžce, v paměti mám uloženo, že jsem si to vždy spíše užíval, než trpěl. Ale nejspíše to bude vlastnost lidské paměti, za rok si na to taky budu vzpomínat, jako na skvělý zážitek.