…..Je pár dní do Krále a stále se nemůžu rozhodnout, zda-li 150tku či 200stovku. Nakonec mi rodiče přislíbili zázemí na pevných stanovištích v závodě, tak se rozhoduji pro 200stovku.
…..Přípravu nepodceňuji, 3 dny před závodem si nechávám prohlédnout a zkontrolovat kolo po technické stránce a nakupuji dostatek gelů a tyčinek.
…..V pátek večer přijíždím na chatu k sestřence, prohazujeme pár slov a chystám se brzy, kolem půl desáté, do postele. Ale jsem tak natěšená, že samozřejmě nemůžu hned usnout. O kvalitním spánku se nedá mluvit, probouzím se téměř každé dvě hodiny, jestli jsem náhodou nezaspala start. Naštěstí to jistí dva budíky…..půl páté a budík drnčí jak o život. Soukám se do připravených teplých věcí, zobu musli s jogurtem a o půl šesté vyrážím s rodiči na start. Po šesté přijíždíme… ještě za tmy… dávám do kupy kolo, chystám věci a dovysvětluji rodičům, co mi kde mají podat.
…..Půl sedmá a startuje se. Naštěstí není zas tak taková zima, ale raději mám dlouhé rukavice i návleky s tím, že je pak popř. odhodím, ale nakonec do Srní byla taková kosa, že jsem zůstala stejně oblečená až do cíle.
…..Prvních cca 50 km jedu v balíku s Igorem, Lacem a dalšími super cyklisty. V Kunovicích čapám po plném bidonu, který mi podává máma, protože, i když je nevlídně, tak piju jak duha. Během té doby dojíždíme Aleše a Rainyho, kteří na startu vyrazili o něco rychleji. Trošku se náš šlapkovský balík při startu roztrhal, tak se pomalu sjíždíme. Nevím jak kluci, ale já si docela ze začátku dávala, tepy mi skákaly vysoko, stále kolem 170ti. Ale pak mi přišlo, že se do kopců začalo jet ještě rychleji a do toho mi spadl řetěz, tak musím zastavit a rychle nahazuji, skupinka se mi pomalu vzdaluje a já si potřebovala držet své tempo, abych se neutavila.
…..Mým cílem bylo dojet trasu. Takže plán byl pravidelně jíst a píst a snažit se udržet s klukama do Srní a pak druhou půlku závodu už nějak odkroutit do cíle s kýmkoliv, či na samotku.
….Po 50 km si tedy kopec šlapu na samotku, ale pak se různě chytám všelijakých skupinek či jednotlivců a dojíždím Aleše. Jedeme si to chvilku spolu, už ani nevím přesně kde ho ztrácím, snad ve stoupání na Gerlovu Huť. V Prášilech jedu tak rychle jak jen to jde, abych držela tempo. Na kostky se řítím takovým způsobem, že mi brní ruce a nohy, že mám co dělat, abych se vůbec udržela řídítek. Po kostkách se chci napít a zjišťuji, že se mi někde katapultoval jeden bidon. Naštěstí ve druhém ještě trochu vody mám. Ojj, nastává nepříjemná situace začínám cítím bolest v kolenou, ale snažím se myslet na hezké věci a nevnímat to. Přibrzďuji na občerstovačce v Srní, kde mi rodiče plní kapsy gely a tyčinkami a já do sebe v rychlosti soukám rohlík a houkám na Aleše a vyrážíme z občerstvovačky opět společně. Druhou půlku rohlíku ještě dávím ve sjezdu. Jsem docela promrzlá a mám i trošku mokrý zadek od silnice po dešti, ale v Rejštejně už je tepleji, tak mé navlhlé oblečení usychá a už se zase potím ve vlastní šťávě ve stoupání na Kašperky.
…..Hodně piju a jak je zima, tak se mi chce na malou, tak opírám kolo o auto u silnice a v rychlosti stahuju gatě, Aleš jede volněji, čeká na mě, tak ho dojíždím a zas si to pěně frčíme, ale Alešovi to jezdí v kopcích velmi dobře, tak ho ztrácím, protože si potřebuji jet své tempo, aby mi zbyly síly na dojezd. Před vrcholem mi po druhé spadl řetěz, tak zas na pár vteřin zastavuji a nasazuji a pak už sjezd na Rozsedly a známé stoupání na Šimanov, kde od rodičů beru druhý bidon a další jídlo. Stoupání drtím ze všech sil, povzbuzují mě i známí, co se přijeli podívat, tak atmosféra byla úžasná a tolik to nebolelo. Nevím přesně kde, mám dojem že v Sušici mě dojíždí Kuře a kvůli křečím musí jet volněji. Tak jsem se na chvilku za něj schovala do háku, abych si odpočala, protože jedu už pěknou chvíli sama. Přijíždíme ke třetí občerstvovačce, křičím na Kuře, že nestavím. Nakonec si mě dojíždí ve stoupání na Hartmanice, ale o háku, už nemůže být řeč, protože do kopce Kuře roztáhlo své křidélka a letí a já už mu jen z povzdálí mávám. Teď už se trápím téměř na samotku, občas se zaháknu do háku, abych si odpočala, ale zbylé kopce a brdky už jen drtím z posledních sil. Bolest v kolenou stále stejná, naštěstí se to nezhoršuje. Ale nezdávám to a snažím se držet stále stejné tempo, ale síly ubývají. Před Běšinami mě dojíždí Aleš, říkám si, že jsem ho asi předjela , když byl na poslední občerstvovačce. Poté společně sjíždíme skupinku a posledních pár kilometrů už to ve skupince kroužíme k cíli. Poznávám Klatovy a dávám do toho poslední síly a zkouším se i o spurta na cílovou čáru. Projíždím bránou a zaplavuje se mi tělo endorfinama, no co vám budu povídat, úžasný pocit. Zvládla jsem 200stovu. Mám velkou radost. Jupííí. V zápětí asi po 10 minutách se dovídám, že jsem dojela druhá. To je skvělý, budu na bedně. Tak teď už jsem v úplné euforii. Byl to krásný závod. Díky všem.