Na silničním Králi jsem byl naposled v roce 2001 a to ještě na dětské 150km trati. Znal jsem jen kopce Děpoltice, Zámyšl a hlavně šumavské klima. Věděl jsem, že forma není , ale i tak jsem stále doufal, že se těch 250km ve společnosti skupiny C dá v pohodě dojet. Přípravu jsem sesnažil brát zodpovědně, ulehl jsem už po deváté večerní. Sotva jsem zabral, vzbudili mě Ice, Kolík, Kuře, Pebe se svým rozborem k čemu je dobrý gel třem chlapům na manželské posteli (dohadovali se kdo že má narozeniny apod)…. Pak nastalo nafukování všech kol na pokoji, kluci hýřili dobrou náladou, Hanato stahoval aktualizace prostě super předstartovní noc.. Holt zkušení maratónci.
Od startu se jela pohoda, jen se často muselo brzdit a zase zrychlovat, ale to je už na těchto akcích standartem. Hlídal jsem si Kolíka, aby mi neujel. Po chvíli se k nám připojil také Míra ze Záluží, který do brdků jel dle mě dost rychle snažil jsem se ho držet a zároveň si hlídat Kolíka, spíš jsem jen tak točil nohama. Kopec do Velhartic jsem ani nezaznamenal proto mě překvapilo, že jsme ztratili Míru a v Kunkovicích nabrali Juru. Stále se jela pohoda, jel jsem hodně zadrženě, Kolík stále očima vyhledával vepředu Rice, Jura nám vyprávěl, že mu seklo a byl by rád abychom ho někde nevytratili a pomohli mu. Což jsme zvyklí dělat tak no problem. Také jsme nabrali Pedra, který si to svými lehkými převody švihal jak Armstrong.
Děpoltice jsem znal, jeli se mi krásně, stále jsem jel tak abych Kolíkovi neodjížděl a zachoval naší již dost pozměněnou skupinu C. První bufet projíždíme bez zastávky, jen místo jídla a pití nabíráme Kapra, který tam na nás čekal. Jede se ve skupině , je nás kolem 40 lidí, špici jezdí většinou jen šlapky a budoucí šlapka (Kapr). Kopce táhne všechny Kapr, stále se mi jede dost dobře. Výjezd na Špičák je v klidu, skupina se spíše přesýpá než spolupracuje, ale tempo je pohodové. Držím se stále v top 5, točím si své, jen kontroluju zda-li jedeme stále všichni. Po pár nastoupaných metrech se už Jura začíná z krize dostávat, objevuje se více na špici a je jasné, že už je to zase on a za chvíli ho neuvidíme. Při nájezdu na kostky na začátku kopce Srní jedeme krásné tempo odhaduji kolem 40km/h (nefunguje mi tachometr), držím se spodních oblouků beranů a snažím se řídit Armstrongovým doporučením: Kostky se musí přeletět. Rvu to co to dá, Spešlík žehlí, ale i tak jsem po pár stovkách metrů pěkně vyklepanej, Kolík je v euforií, domlouváme se, že zastavíme na bufetu na Srní. Na vrcholu je mlha, viditelnost tak 20metrů, mírný déšť a pořádná zima. Poprvé lituju, že nemám vestu. Od promočených tretér mi mrznou chodidla a začínají se objevovat křeče do obou lýtek. Ve sjezdu mrznu ještě víc, nemůžu ani přehmátnout na brzdy. Kolík začíná přebírat hlavní otěže tempa naší skupiny.
Je-li na špici nějaký závodník třeba Kapr je Kolíkáč s tempem spokojený, je-li tam nějaký turista např. já hned křičí jedeme chlapi! Začíná mě tedy pěkně strouhat. Při jednom mém odstřídání mi Kolíkáč říká: Užij si to takových úseku bude málo. Tak si užívám….
Na bufetu za Srním zastavujeme, Jura pokračuje s tím, že na nás počká na Zhůří (je jasné, že ho už neuvidíme). Cpu do sebe výborné šátečky pak spatřuji teplý čaj, jdu si pro něj a najednou Kolíkáč zavelí :Jedeme za Ricem! Hodím do sebe aspoň dva loky tohoto teplého nápoje a jedu. Ve sjezdu mrznu, nohy tuhnou, snažím se šlapat, ale převod 50x12 je málo. Těším se na kopec. Zhúří začíná krásně tzn. Po pár stech metrech jsem zahřátý, je nás asi deset, jedeme jako lidi (Kolík si celou tu dobu vypráví s jedním dědou o minulém ročníku), po pár minutách si říkám, že už by to mohlo skončit, ale Kolíkáč mě uklidňuje, že Zhůří má přes 9km a zatím jsme neujeli ani 3. Tak asi tak. Cítím, že už jde na mě únava, nohy se přestávají točit a začínám do pedálů tlačit, šoupu do sebe Enduro na vrcholu Carbosnack, ale stále pocit nic moc, přestávám střídat, špice jen projíždím nebo odstřídávám ještě před špicí. Je mi fakt trapně ani se nikomu nedívám do tváře, jak se za sebe stydím. Když už se tempo trošku sníží (a mě se uleví) tak Kolík zavelí: Jedem musíme dojet Rice! Jde na špici a roztáčí pro mě peklo. Toto se opakuje snad co 1km. Přemýšlím, že to zabalím a počkám na skupinu B. V jednom brdku mě dokonce musí Kolík potlačit. Je mi jasné, je konec.
Naštěstí dojíždíme na bufet ve Zdíkově. Jsem rozhodnutý skupinu nechat odjet a počkat a další skupinku. Kolo odhazuji na silnici, cpu do sebe rohlíky se salámem, šátečky, pomeranče, teplý čaj. Kluci mě přesvědčují ať jedu s nimi. Dojím tedy ještě šáteček a vyrážím, bohužel kluci jsou už tak 300m daleko. Jedu tedy stíhačku a s pomocí jednoho kolegy ze Slovenska se do skupinky docvakuju. Vidím na čele Honzise, který si pochvaluje složení skupiny jako v Kolodějích.
Javorník, kopec není nijak hrozný znám ho sice spíše z druhé strany, ale tady mi definitivně Kolíkáč a spol odjíždí. Zůstává jen Pedro. S tím se doplácám na vrchol. Domluváme se, že orazíme a pak to zase rozjedeme. Už sice nevěřím, že něco rozjedu, ale jsem rád za Pedrovu společnost. Sjezd je rozbitý, jedu tedy dost rychle abych díry přeletěl, někdy se skoro nevejdu do zatáčky, ale ten adrenalin je super a vlívá mi sílu do žil. Na konci sjezdu se poprvé ohlížím za Pedrem, ale on není nikde! Chvíli čekám, točím jen nohama už je za mnou docela dost velká díra a Pedro nikde. Říkám si pojedu tedy pohodu snad mě dojede.
Začínám dojíždět turisty z dětské trati a ikdyž jedu opravdu výletně nikdo se nechytá a Pedro stále v nedohlednu. Těším se na Šimanov. Cedule 2km do Šimanova mi dodává odvahu, že kopec bude mít max. 2km. Tak házím kašpárka a točím na pohodu. Už jsem v Šimanově, ale ještě se nejel kopec, začínám mít obavy co přijde. Při vjezdu do lesíka už poznávám proč je Šimanov tak obávaný, dost mi to připomíná Smrček z Beskyda, ale ten je horší. Většina lidi kolem mě ho jde pěšky. Nakonec ani moc nebolel. Ve sjezdu na bufet do sebe lámu další gel a energy tyčinku. Tělo začíná být v pohodě tak v bufetu si dávám jen čaj a pokračuju dál.
Hartmanice jsou takové schody do nebe, jedou se mi dobře, mijím stále jen turisty z dětské tratě a těším se na poslední kopec Zámyšl. Zámyšl znám vím, že ostré to je až na konci. Kašpárka zařazuji až v poslední zatáčce a zbytek kopce vyjíždím už na 36x19. Ve sjezdu mi nestačí 50x12 tak se jen vezu. Regulovčíků se ptám kolik mi ještě zbývá do Klatov a jedu časovku v pěkným větru.
Cedule 12km Klatovy je příjemné povzbuzení. Už není třeba na nic šetřit síly a dávám do toho vše, nevím jak jedu rychle, ale podle převodu určitě kolem 40km/h. Široko daleko nikdo, užívám si tedy poslední km svého prvního dlouhého Krále.
V cíly po 90km samotky jsem za 8:49hod, ztráta 10min na Kolíkáče mě sice mrzí, ale dal jsem dlouhého Krále! Dnes jsem na lepší výsledek prostě neměl, bolí mě všechny klouby, svaly, chodím jak rozraženej, ale dojel jsem to!
Ukončení v Družbě mi opět potvrdilo, že být součásti tak skvělého týmu jako jsou Vinohradské šlapky mě naplňuje hrdostí a je mi ctí. Gratuluju
všem co dojeli. :-)