Po roce opět zní na klatovském náměstí Manowar. Pro mě již po třetí. Díky loňskému umístění v první stovce stojím v první vlně a mám tak boj o čelo usnadněný :)

Dlouho jsem zvažoval taktiku, ostatně jako každý rok. Buď jet na jistotu se skupinou C (Kolíkáč &spol.) nebo podlehnout našeptávání Jury, na nic nehledět a držet čelo co to půjde. Zdálo se mi to nesmyslné a riskantní, ale lákavé. Slíbil mi, že když vydržím pod Hojsovku, pojede zbytek se mnou. Podlehl jsem tedy jeho vábení a psychicky se připravil na devítihodinový očistec. Zalepil jsem Polar páskou, aby mě neznervózňovala příliš vysoká TF a vyrazil na start.
Manowar skončili a ozval se výstřel. Nemůžu si ale vzpomenout, jestli jsme se vydali po Dálnici do pekla, nebo ne. Každopádně valíme Klatovama a já mám čelo na dohled. Lehce se propadám, ale stále v prvním balíku. S potěšením zjišťuji, že to zde skutečně necuká tak, jako na konci. Nicméně se nekompromisně prosévám až na konec, abych na velhartičáku odpadl. Na vrcholu počkám na plíce, kterém jsem někde poztrácel a ještě s několika dalšími se vydáme stíhat čelo. Ještě jednou se tak připojíme k prvnímu balíku, ale jen na chvíli. Za Zahálkou, ve stoupání na Chotěšov mi čelo definitivně odjíždí. K mému překvapení ale dojíždím a předjíždím Juru, který má nějakou krizi, (téměř bych to označil za existenciální protože existenčně je na tom lépe než já). Moc na něj nečekám a jedu dál. On si mě někde dojede. Ještě před Kunkovicemi se dává dohromady pěkná skupina, která slušně jede i spolupracuje.

Kopce

Do stoupání na Děpoltice najíždím první a postupně se cedím až na konec. Závěrečnou stojku jakž tak vylámu a zůstávám v kontaktu se skupinou. Je to už můj tradiční scénář v kopcích, který se bude opakovat i letos: na tenkém vlásku za skupinou a na vrcholu rychle docvaknout. Jak kilometry přibývaly, vlásek byl čím dál delší a tenčí a docvakávání šlo stále hůř a hůř. O tom, že bolelo ani nepíší.

První bufet v Dešenicích projíždíme, ani se nesnažím něco chytit. Jen odhodím noviny, které jsem měl proti rannímu chladu. Na chlad byly dobrý, ale na vodu ne. Jsem už mokrý a teplo mi taky není.

Hojsovka naši skupinu natáhne, ale neroztrhá. Za ní se zase dáme dohromady a mažeme směr Špičák. Rychlost máme kolem 35km/h. Na Špičáku si oblékám vestu a zlostí ji málem rozervu. Zip nejde zapnout a když se mi to konečně podaří, rozjede se. Jsem vzteky bez sebe a v té zimě sjíždím s rozepnutou vestou. Záznam z Polaru ukazuje 8°C. Jediné, co mě trochu zahřívá je vzpomínka na letošní dovolenou, kterou jsem trávil právě zde na Špičáku. V srpnu zde bylo krásné teplíčko.

Takže profrčíme až do Žel.Rudy a začínáme stoupat na Gerlovu Huť. Trochu jsem se toho bál, táhlý kopce mi moc nejdou (vlastně žádné kopce mi nejdou) a měl jsem strach abych neodpadl. Nestalo se tak. Jsem mokrej, zmrzlej, ale ve skupině. Na Gerlově Huti nám hlásí ztrátu 10 min na čelo. Skupina jede a spolupracuje. Jsou tady prášilské kostky. Najíždí se do nich z kopce, moc nebrzdím, nechávám velkou a snažím se to přežít. S tím, kudy jet si hlavu moc nelámu. Je to zhruba všude stejný. Všechno drnčí, čekám, jestli něco neupadne. Neupadlo. Je tu asfalt, dáme se dohromady a jedeme dál, směr Srní. Tady musím zastavit, abych dobral zásoby. Bidony jsou už prázdný. Kromě mě, zastavili asi jen dva další. Krásná skupina je v tahu. Celá zastávka mi trvala 75vteřin, ale to stačilo, abych zůstal sám. Před sjezdem do Čenkovy pily zkouším znovu zapnout vestu a zas to nejde! Sjedu se ještě s jedním a pod Zhůří dojedeme ve dvou.

A je to tady, začíná stoupání na Svojše, Zhůří, Horskou Kvildu. Různé názvy, ale jeden kopec. Z léta si pamatuji, že první část, zhruba kousek za Svojše je mírnější a za ní se to trochu utáhne. Moc to nehrotím a jedu si své. Za chvíli mě dojede Honzis, prohodí pár slov a mizí. No, a taky Jura, kterého jsem zrádně opustil před Chotěšovem. Hlásí mi, že Kolíkáč na mě uspořádal hon a chce můj skalp ke svému opasku. To mi lichotí a začínám se červenat.

Na horské prémii mám čas 37 minut. Oproti tréninku v létě čas horší o 4minuty. Dojíždí nás velká grupa do které se zapojujeme a slušným tempem valím furt pryč. Kolíkáč je mi zatím volnej, hlavně že se mi podařilo zapnout vestu. Všude je mokro, mlha. Nohy mám zmrzlé, ramena prochladlá, jsem celý mokrý a na teploměru 6°C.

O tempo skupiny se stará hlavně Jura. Sjezd do Borové Lady je pohodová, i když studená záležitost. Pro mě nastává klasický stereotyp. V kopcích propadám, před vrcholem docvakávám a ve sjezdu se vzpamatovávám. Je mi dost velká zima.

Zastavujeme ve Zdíkově na bufetě. Teplý čaj mi dělá dobře. Beru banán, plním bidony a jedem pryč. I tak jsme zde stáli 135s.

Zatím se mi jede dobře, byť v těch kopcích ztrácím. Kupodivu ale mám sílu a hlavně MORÁL si pod vrcholem skupinu docvaknut i přes nesnesitelnou bolest nohou. Jakmile se dostaneme na rovinu, nebo stačí i zvlněný terén, normálně funguju. To je oproti loňsku velká změna. Tehdy jsem už ani na rovinách neuvisel v háku. Letos bez problému.

Před námi je Javorník, celkem se držím ve skupině (s obtížemi) a ve sjezdu začíná pravé dobrodružství. Rozbitý sjezd je o ústa. Při dobržďování před jednou zatáčkou se o tom sám přesvědčuji. Na mokrém asfaltu mi jde zadní kolo do smyku a lítá ze strany na stranu. Přední ale drží směr a nebezpečnou situaci se mi daří ustát bez ztráty kytičky.

Lámání klik

Šimanov. Co k tomu napsat. Oproti loňsku se zde trápím podstatně víc. Dojíždíme Honzu, který jede 150km trasu. Jura, čekajíce na mě, s ním prohodí pár slov. Já se zmůžu jen na \"Ahoj\". Na vršku lámu kliky kadencí 45-50, a občas zakličkuji jak zajíc. No, prostě Šimanov mě nezastihl v nejlepší formě. Utěšuji se, že to je letos poslední prasárna, ale hluboce jsem se mýlil. Krátká čurpauza na vrcholu a už se spěchá dál.

Bufet v Dlouhé Vsi projíždíme a míříme k Hartmanicím. Tady jsem vloni odpadl. I letos se trápím, ale na odpadnutí to zatím nevypadá. K mé škodě si ale skupinu v Hartmanicích nechám moc ujet a pak ji sjíždím až do Petrovic. Naštěstí jsme na to dva a podaří se to.

Zámyšl. Oproti loňsku novinka a důstojná náhrada za Kochánov. Nevím teda, co je horší! Opět lámu kliky a mám chuť slézt z kola. Jenže to by mě dojel Kolíkáč. Teď už na to nesmím zapomínat! Jura už je v tahu. Jeho Zámyšl nezastavila.

Poslední bufet jsem vynechal, abych se zbytečně nezdržoval.

Stíhačka do Klatov. Ve sjezdu na Zahálku se dáváme dohromady tři a slušně spolupracujeme. Postupně na sebe nabalujeme další. Asi z různých tras. Tempo je slušné a spolupráce taky. Někde při nájezdu na hlavní do Klatov (Běšiny?)dojíždíme Ježka s Andy. Připomenu jí list Filipanům 4,13, ale prej že síly je málo. Ve větru rozjíždíme slušné tempo a vcelku se spolupracuje. Na posledních cca 20km máme AVS 35km/h. Nějaký maník ve žluté větrovce nastoupí v okamžiku, kdy na něj přijde služba na špici. No, nic, necháváme ho odjet a vycukat na větru, abychom ho před Klatovama zase sjeli.

Finiš

Jsme v Klatovech. Zůstali jsem asi 4-5. Kličkovaná městem je perfektně zajištěna pořadateli. Poslední zatáčka vpravo a je tu cílová rovinka. Začíná se spurtovat. Já se nechal trochu zavřít a i když stále zrychluji nemám moc místa. Spurt je to ale nádherný. Z výsledkové listiny se dodatečně dozvím, že jsme se vešli tři jezdci do 2 desetin vteřiny (skoro jak v plavání:) No není to nádhera!?

Závěr

Sotva popadám dech, ale jsem cíli.Jiřka mi chystá cílové bumbání. Chvíli po mě dojíždí Kolíkáč. Tak to bylo o fous. Zastavit se na posledním bufetu, mohlo to být všechno jinak. Chvíli bezradně přešlapuji na místě, kecám s ostatními. Je nás pěkný oranžový hlouček. Kolíkáč, Andy, Ježek, vidím sedět Malinu a další. Odcházím se najíst a pak na hotel kde usnu spánkem spravedlivých :)

Pořadatelům patří jednička s hvězdičkou za skvělou organizaci. Bufety perfektní, regulovčíci v množství více než dostatečném.


P.S. Technické poznámky jsou na blogu.