Blíží se půl sedmá, stojím na náměstí v Klatovech a v duchu si promítám svou krátkou cyklistickou kariéru. Když jsem loni v červnu stál na startu svého prvního závodu v rodných Sojovicích a někdo by se zmínil o Králi Šumavy, tak bych si myslel, že se baví o filmu s Radovanem Lukavským. Tenkrát jsem dojel beznadějně poslední, ale cyklistika mě uchvátila. V létě jsem na netu našel, že se na Šumavě jezdí Král, ale vzdálenost 150km a ještě k tomu v šumavských kopcích byla pro mě nepředstavitelná, a to už vůbec nemyslím na 250km. Loni v září, už na novém kole, jsem na závodech objevil oranžové dresy Vinohradských Šlapek, které mi hned padly do oka. V zimních trénincích v Polabí, už jako host Šlapek, jsem se jednou Maliny ptal, že nechápu, jak může dát 250km, a on mi odpověděl: „To taky nechápu“. Postupem času, čtením reportáží a nekončícími diskusemi v Polabí, potom v Kolodějích a s růstem najetých kilometrů, jsem se rozhodl pro stopadesátku. Po Rampušákovi, mém prvním maratonu, jsem už začal uvažovat o 250km a v srpnu jsem se zaregistroval na dlouhého.
Ubytování jsem sehnal na poslední chvíli, 20km od Klatov pro manželku, syna a sebe. V pátek navečer potkáváme na plzeňské dálnici Strejdu, paní Strejdovou a Kolíkáče, od nichž se dozvídám, že pokoj pro Gavoše přímo v Klatovech je volný. Hned se tedy rozhodujeme, že rezervaci v penzionu Bližanovy necháváme propadnout a hurá k Beránkům. Večerní poradu v Besedě nestíhám, tak aspoň doprovodím Kolíkáče, který mi předá pár rad ze svých nevyčerpatelných zážitků ze šumavských koutů.
V noci se často budím, od čtyř hodin jsem vzhůru a čekám na budík v pět. Můj největší problém je, co na sebe, nemám žádnou zkušenost oproti zkušeným maratóncům Kolíkáčovi, Strejdovi, Icemanovi… nakonec beru moiru s dlouhým rukávem ultralight, dres, návleky na ruce a dlouhé návleky na nohy. Takto vybaven jsem dojel až do cíle.
Start, dlouho očekávaná chvíle je tady, a tak plný elánu a odhodlání vyrážím. Ještě v Klatovech dojíždím a zdravím Léňu, potom Kolíkáče a vidím, že se začíná skládat skupina C. Jede se mi výborně, brzké vstávání mi nevadí, ale Kolík trochu pokašlává, na něj je moc brzy. Snažím se držet pěkně v balíku a dávam velký pozor na brzdící vlny, stále pomalu stoupáme, cítím se dobře a zdravím se a přijímám rady od Gira, známého z tréninků od Hvězdy (Stará Boleslav). Při stoupání na Velhartičák před sebou poznávám RiCe, který mě nezná, přijímám jeho tempo a přemýšlím, jak daleko za mnou je Kolíkáč a jaký náskok má Astral, kterého jsem ani nezahlédl. Stále jedu za RiCem, za mnou pár odpadlíků. Šlape se mi docela dobře, ale protože jsem se dávno před startem rozhodl, že to objedu s Kolíkáčem a skupinou C, nechávám RiCe odjet, jedu na pohodu a doufám, že mě někde sjedou. V klesání se sjíždí pár borců, zdravím známé z UACu - Luboše Polana a Ivana Kavulu. S Lubošem chvíli kecáme a ve vlhku a po mokré silnici pokračujeme dále. V Děpolticích mě překvapuje první stojka, ale ne dlouhá, takže ji v pohodě pokořím a jede se dál. S blížícím se prvním bufetem jsem se rozhodl, že opustím Luboše a Ivana, a tak v Děšenicích jako jediný zastavuji, nechám si doplnit pití, beru si šáteček a hledám místo, kde si odskočím. Než se stačím rozhlédnout, už je tu skupina C s početným balíkem, rychle nasedám a za jízdy do sebe cpu šáteček.
Konečně jsem v céčku - Kolíkáč, Léňa, Pedro a překvapivě Jura, se kterým se seznamuji, ale bohužel bez Mirka. Kolíkáč se shání po RiCovi, kterého chceme dojet. Stoupáme na Špičák, snažím se držet blízko čela balíku a zdá se mi, že jedeme v pohodovém tempu. Po super sjezdu sedmdesátkou do Železné Rudy začínáme stoupat na Gerlovu Huť, nikomu se nechce tahat balík, je protivítr, mrholí, už dlouho potřebuju na záchod a nevím, jak v tom počasí dojedu do Klatov. Velkou rychlostí najíždíme na slavné prášilské kostky, řídím se radou Kolíkáče – jet, co to dá, ale stejně se propadám na chvost balíku. Na asfaltu ztrátu doženu a za chvíli mám Prášily za sebou. Druhý úsek s kostkami mi už nepřipadá tak hrozný a začínáme se v „céčku“ domlouvat na zastávce v Srní, kde už si musím bezpodmínečně odskočit na malou.
V Srní se zdržujeme asi 2 minuty a tím se náš početný balík trhá – Jura nám ukazuje záda. V dalším krásném, ale mokrém sjezdu k Čeňkově Pile, kde se opět sjel oranžový balíček, se do mě dává zimnice a docela se začínám těšit na Zhůří, abych se zahřál. Stoupáme asi v osmi lidech, nikam se neženeme, tepy daleko před maximálkou, pro mě ideální tempo a hlavně už mi není zima. Zhruba v půlce volám manželce, že to máme do cíle „jenom“ 140km. Kolíkáč stále kecá s ctihodným z Krkonoš, mě provokuje, proč jsem si koupil sedmadvacítku, když na ní ještě nejedu (taky na ni došlo a ne jednou). Z tohoto kopce jsem měl velký respekt, divím se a jsem rád, že se mi tak krásně šlape, ale Léňa stále mlčí, je vidět, že se trápí, a najednou jsme nahoře, kde je psí počasí. Roztáčíme pěkné tempo, něco mi tady připomíná Koloděje. Je velká škoda, že mrholí, sprchujeme se navzájem a nemůžeme si naplno užívat krásný asfalt do Borové Lady. Domlouváme bufet ve Zdíkově, kde čeká překvapivě Honzis, doplňuji pití, banán, sním dva rohlíky a podruhé si odskočím. Po velkém přemlouvání, hlavně Kolíkáčem, ztrácíme Léňu, abych se potom na Javorníku od Kolíkáče dozvěděl, že si nás docvak a při stoupání na Javorník s Pedrem bohužel zase opustil.
Javorník znám, před šesti lety jsme v Bošicích týden v zimě bydleli u kamaráda. Kolíkovi vypravuji jak jsem si tenkrát myslel, že se takový kopec nedá vyjet na kole a teď máme v nohách 160km a ještě přitom kecáme. Cítím se nádherně, zažívám cyklistickou slast a jsem rád, že mám vedle sebe Kolíkáče. V Bošicích prohodím pár slov s kamarádem, který nás fotí. Za chvíli jsme na vrcholu. V následném šíleném sjezdu se řadím za Kolíkáče, přijímám jeho rychlost a stopu a modlím se, aby to hlavně přežil můj author, dole mě pěkně bolí ruce a záda.
Po nájezdu na společnou část znovu rozjíždíme Kolodějský expres: Honzis, Kolíkáč a mlaďas se ctihodným, se kterými táhnem už 100km. Předjíždíme desítky borců z krátké a když vidím Kolíkáče, jak do sebe láduje gel, ihned se opičím, tuším, že se blíží Šimanov. O Šimanovu jsem toho slyšel hodně, také ze spousty reportáží. Začátek docela šel, držel jsem se Honzise, Kolíkáč za mnou a za chvíli už jedu na nejlehčí převod, Kolíkáč mě uklidňuje, že to nejlepší nás čeká až za vesnicí. V Šimanově najednou brzdí a ulevuje si Honzis, pokračuji dál a už je to tady, takovou stojku jsem ještě nezažil, většina z krátké jde po svých. Honzis mě předjíždí a já to rvu, jak se dá, najednou je zde zatáčka a obávaný Šimanov je zdolán. Nahoře lehce točím nohama, čekám, až se sjede naše skupinka a podruhé volám manželce.
Sjezd do Sušice si pěkně užívám, Kolíkáč aspoň po desáté opakuje, že musíme sjet RiCe. Konečně se zlepšilo počasí, dobře spolupracujeme a kilometry rychle přibývají. Kostky v Sušici jsou trochu nebezpečné, ale vše zvládáme a domlouváme bufet v Dlouhé Vsi. Tradičně doplním banán a pití a jako bonus dostávám od Kolíkáče půlku piva, které náramně sedlo. Ještě čekáme, až si předseda uleví a jedeme do Hartmanic. Kolíkáč nadává, že tenhle kopec je o ničem, ale aspoň svítí slunce a já se konečně pořádně zahřeji. Před námi mladej se ctihodným, ale Honzis nikde, potom se dozvídám, že nás někde fotil. Přehoupli jsme se přes stojku na náměstí a hurá na Hlavňovice, kde poprvé vynechávám bufet. Zámyšl je hodně nepříjemná a je to podobné jako na Šimanově, to nejhorší je za vesnicí. Se šéfem Šlapek funíme jako o život, ale Honzis se kolem nás jen mihne a ztrácí se nám mezi turisty z krátké. Konečně jsme se přehoupli přes vrchol a Kolíkáč nás před sjezdem vybízí, dnes už po několikáté: „Chlapi, užijte si to!“, a tak znovu atakuji sedmdesátku a cítím se jako král.
Poslední stoupání u Velhartic už není tak hrozné, ještě se k nám připojí borec z krátké a míříme do Klatov. Rozjíždíme parádní kolotoč, pěkně to fouká z boku, takže samotný Honzis nemá šanci a před Klatovama už se zapojuje do naší lajny, ale na RiCe to nestačilo. Konečně za zatáčkou vidím cíl, začínám spurtovat a v totální cyklistické euforii dotahuji naši značně okleštěnou skupinu C do cíle. Také jsme pomohli borci z Krkonoš k bramborové medaili nad padesát. Radost mi trochu kazí, že se s námi neudržel Léňa s Pedrem. Za chvíli se dozvídám, že RiC nám dal „pouhé“ dvě minuty a Astral šest a že bude stát na bedně.
Byl to nádherný závod, zatím nejlepší v mém krátkém cyklistickém životě. Krále Šumavy jsem si náramně užíval a velké díky patří Kolíkáčovi.
Gratulace patří všem Šlapkám, co dojely do cíle, zvlášť těm na pódiu a na bedně.
Ať žije Král Šumavy 2009.