Vzhledem k tomu, že jsem na jaře Vláďovi spálila trenažér, bylo potřeba předvést takto nabytou formu na trati. Protože střední 120km trasa byla vyhlášena za program pro doprovod, nezbývá mi než potvrdit, že jsem statečně vyrazila na dětskou 53km trasu. Slávu tak sice nezískám, ale právo napsat report rozhodně a co víc si přát! Srdečně tu tímto potvrzuji, že společnost na chvostu trati je vždycky úžasná a nezapomenutelná.

S Balúem jsme si bohužel oba dva zhoršili nejen výsledné časy, ale i styl. Balů jel výrazně indiánsko-pulzně: buď moc nebo vůbec a já jsem si naproti tomu vypilovala oblíbený styl jet velmi, velmi pomalu ale furt pořád. Takže spolu nám to nešlo. Díky svému stylu jsem ale vyhrála společnost kouzelného dědy v dresu Král Šumavy 94, který se přesně k tomuto stylu a tempu dopracoval ovšem klasičtější metodou zúčastnit se úplně všech předchozích ročníků od založení závodu včetně. Dokonce i na Kelčák jsme šlapali pěšky zcela stejným tempem! Nahoře mi ale děda řekl, že v 83 letech už opravdu nesmí spadnout (v cíli ho čekala i kouzelná babička a ta by určitě nebyla ráda) a tak mě nechal o dvě minuty vyhrát.

Balů svůj čas vysvětluje tím, že se stavil v hospodě pro vodu. Úplně ho chápu, já tam chtěla jít pro vodu taky, jenže mně to děda zatrhnul s tím, že náš čas bude těsně přes 3 hodiny a že je to bezva a shánět vodu pod Kelčákem je už zbytečný. V cíli jsem se ochladila malinovkou, pozdravila kouzelnou babičku a za chvíli už tam byl Žába a jako korálky za ním s malými odstupy Vláďa a všichni ostatní.

HonzaB projevil přání navštívit místní originální celodřevěný kostel ve vikingském stylu. Církevní budova se ale urputně bránila. Během sobotního dne Otevřených chrámů si průvodkyně šla urychleně odskočit, kdykoliv se HB přiblížil. V neděli radši nepřišel kostelník a tak budova nebyla odemčená ani těsně před mší. Já si tam stojím mezi místními důchodkyněmi, tvářím se co možno zbožně, nenápadně a vůbec-ne-jako-pražák. Na scénu vstupuje HonzaB s VELMI halasným "čau Jezinko vole, voni maj jako furt ještě zavříno?" Když jsem se dosmála a potvrdila, že jsem byla na závodech velmi šťastná, tak Honza vztyčil prapor své víry prohlášením, že cyklozávod člověka tak nějak vytrhne ze všedních dní k něčemu jinému. Podle katolického žargonu nás ze všedních dní vytrhuje Duch svatý a neděle na mši. Po tomto vztyčení praporu cyklonáboženství ovšem církevní budova kapitulovala, přiřítil se farář v černých brýlích, loupnul po Honzovi očima a pustil nás všechny dovnitř. Honza si vyfotil lustr z jeleniho paroží a vyrazil zpět na Jížo. Místní otec se stále nerozhodl jestli mluví česky nebo slovensky. Dokonale a všestranně vytržená ze všednosti vyrazila jsem s Vláďou ve stopách HB taky na Jížo vyzvednout dítě od babičky. Těším se za zase rok!