Těžký návrat. Budíky hlásí, že jsem aklimatizován na 2000 m a přitom zase buším do kovadliny tady v pražské kolbence ve 300 m. Chci si vyměnit nohy, krev a stoupat plný sil aspoň hodinu do kopce vzhůru k cyklistickým bohům.
Ve čtvrtek roztočit s kumpánama nohy na Col de l'Iseran, odškrtnout si další mýtický vrchol. Holky vysadit v Tignes u nádherného jezera a sletět dolů do Bourgu do 800 m. Na lavičce počkat na HonzuB a Luka jak někde u kostela v Kolodějích a vydat se na bohoslužbu.



Začínáme ve vedru stoupat do 2770 m. Jsem v tradičním předzávodním stavu s plným nosem a hubou plnou oparů a s nervozitou, jak to v neděli objedu. Naštěstí jedou kluci galantně, Luke je vyžízněný a vypráskaný z minulých dní, HonzaB střádá plány na závod. Vedro k zalknutí, ale s postupnou výškou začíná být příjemněji.




Foto u přehrady s českými motorkáři a ve Val-d'Isère pitná přestávka. Pak už každý podle pocitu a sil, zkouším s HonzouB jeho tempo, ale odpadám. Nekonečně se kroutící silnička s epochálními výhledy, tohle si stejně musí vychutnat každý sám na vlastní bulvy a nohy. Pak zpětně podle mapy zkoumat, že jedeme i chvílemi po sjezdovce, no snad to tady ještě i na lyžích letos ztrestám. Konečně vrchol, kde se slušně ochladilo a fouká vítr.




Společné foto a pálíme to dolů. Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít. Nekonečný dechberoucí sjezd. Prsty brní, ale cyklistické srdce pulsují štěstím. Kudla, ikona Col de l'Iseran, je to tam!!
V sobotu si nacvičit ranní sjezd z La Plagne při přepravě na start. Jo měl bych to dát za 30 minut. Pak ale zase vystoupat nahoru a prásknout si 1500 up a pořádně zmoknout. Nó nepřehnal jsem to roztočení nohou?
A je tu den D, budík na 4 hodinu ranní, snídaně a s hrůzou koukat ven do té černé tmy. To bude chtít snad čelovku na ten sjezd. Zabalit se do všech vrstev, rozsvítit světlo a hurá za Kaprem. Ale je tu již kolona aut, celé Alpy se stěhují do Albertville, kde je dnes cyklistický svátek. Přes 16000 natěšených cykloidů. Luke s číslem začínající 1, já s HonzouB začínáme 2 a Kapr 3. To se dnes asi nesjedeme. Startovní foto a jdeme na to!




V plánu mám s HonzouB pod poslední kopec a tam se děj vůle boží. Na programu máme legendární stoupání:

Col d'Héry-sur-Ugine - 11.54km 586m 5.0%

Col des Saisies - 13.71km 908m 7.3%

Col du Pré - 12.48km 981m 8.7%

Cormet de Roselend - 5.82km 386m 6.8%

a velkolepý cíl La Plagne - 15.33km 1,173m 7.7%

Startujeme v klidu, žádná mačkanice, je pro nás uzavřená dálnice z města. Vše podle plánu, první kopce a sjezdy bez problémů. Není tu snad ani metr roviny, o nějaké síle balíku si můžeme nechat jen zdát, hezky každý za své. Col du Pré je nekonečné, nakloněná alpská louka, kde již slušně trpím. Navíc o 2 točky nad námi Luke a máme snahu a nohy na to ho sjet.




Ale chyba lávky, furt kolem 9% je bolavé a na zrychlení už jaksi není z čeho brát. Konečně vrchol! Luke někde nedohlednu a my padáme dolů vlásenkami s výhledem na přehradu Lac de Roselend. Úchvatný zážitek! A přes hráz zase nahoru!




Začínám věřit, že by to dnes mohlo klapnout podle plánu, když se zakusujeme do Cormet de Roselend. Bohužel ale cítím, že v naší dvojici hraju druhé housle. Doteď jsem měl na každé zrychlení a na HonzuB jsem si věřil. Ale role se obrací, chytám malé dírky a Jenda se vrchařsky rozvášnil. Většinou stále předjíždíme a já se tak těším na domluvený bufet na vrcholu Roseland. Tam ale nastává první velká chyba, beru ionťák nevalné příchutě. Chutná jako ústní voda a pálivý bonbon dohromady. Sice to osvěžilo hubu, ale žaludek začíná protestovat. Letíme do Bourgu a fest začínám závodit a ztrácet na svého parťáka. Navíc mě v údolí zabíjí teplota přes 30 stupňů. Jeden bidon je nepoužitelný, druhý s jinou příchutí jakž takž do sebe tlačím. Kruhák pod La Plagne je tu a s ním i 20 km s průměrem 7%. Loučím se s HonzouB a opouštím vlhké sny o tom, jak to s ním vyjedu, že sjedeme Luka a ve třech za ramena do cíle. Tohle bude zase jen pouhý boj o přežití.




Total kolaps...kolo jsem nesnášel... křeče, na zvracení, úplně bez síly, aby to začínalo 2 úplně nemyslitelný...předjelo mě minimálně 100 lidí... Stavěl jsem jako na výletě u prvního žlabu s vodou a tlačil do sebe jen čistou vodu. 5 km před cílem fatální křeče, které jsem rozcházel kolem autobusové zastávky za stálého povzbuzování kotle fanoušků „Allez!!!“ Už jsem to nesnášel, ani Courage, Courage!! Já chci ležet jen na pokoji!! Nekonečný boj a pohledy nahoru, kde byl vysněný cíl. Sliboval jsem si, že tohle už nikdy, nikdy nechci zažít. V poslední točce před cílem oranžová vlajka a orange kotel od mých holčiček.




Slzy v očích. Tohle jsou pocity, které nikdy ze sebe nevymažu. A musím si jich vážit. Kolikrát ještě? Trmácet se přes půl Evropy, zajišťovat si, aby všechno do sebe zapadlo a mohl jsem projet po tomhle žlutém koberci!




Za cílem vysmátí kumpáni, ale taky slušně vykropení. Gratulace bejci a především Kaprovi, jste dobrý! Nesdělitelné okamžiky, je to tam!! Děkuji!