Budím se hodinu před budíčkem v 4:10 hod., přesto na místo srazu s Žábou dorážím o pár minut později. Nabíráme Luka a letíme vstříc prvnímu letošnímu maratonu. Na startu se tísní stovky lidí, a tak se ani nestihneme pozdravit se všemi týmovými kolegy, kterých se i v tak dalekých končinách sešlo požehnaně. Na sluníčku je hezky, ale proudící vzduch je studený, a když se zatáhne, je docela zima. Vhod proto přijde zahřívací brdek v Pavlovicích. Jak jsem později pochopil, tento maraton má jen dva pořádné kopce. Ten rozřazovací kolem Slavkova začíná po 15 kilometrech a má na délku 10 kilometrů. Po něm následuje ještě delší sjezd. Tam musím být, napadne asi každého závodníka. Nasazuji tempo, ale to ve stěnách úplně nefunguje a s vidinou ještě dlouhé trasy si nechávám odjet 40hlavý balík A. Nahoře se zformuje 25hlavý balík B, kde jsem spolu s Žábou, kterého opět potrápil spadlý řetěz. Ve sjezdu příšerně mrznu. Mám pocit, že se vůbec nejede. Vepředu točí pouze pár lidí. Do nějakého tempa se dostanu jen do brdků a při několika málo návštěvách špice, jinak regeneruji v Z1 a Z2. Uvažuji, že jsem se možná mohl zkusit kolem Slavkova ještě více zmáčknout a jet s někým, kdo chce závodit. Nemám proč se potit, a tak se mi už hodně začíná chtít čůrat. Jeden borec to řeší za jízdy, což bohužel neumím. Čekám do dalšího stoupání, kterému říkají Tesák. Jako bych slyšel Kolíkáče na Pustevnách. Na 95. kilometru zastavuji na nekonečné dvě (!) minuty. Snažím se balík dojet, ale nahoře nikoho nezahlédnu. Ani za mnou nikdo není. Nasazuji stíhací tempo a s nadějí se dívám za každou zatáčku. Jako kdyby nebylo jasné, že ve skutečnosti nejde o to dojet balík přede mnou, ale nenechat se sjet balíkem za mnou. Postupně míjím tři odpadlíky, kteří jsou tak KO, že se ani na chvilku nezkoušejí držet se mnou. A tak zbylých 60 kilometrů do cíle jedu úplně sám. Vzpomínám na svůj únik na Krušnotonu. Ale ještě jedna loňská vzpomínka mě chytla za srdce. Ikonický kopec zvaný Grapy. Při pohledu na pasoucí se krávy kolem úzké silničky s více než 10% sklonem jsem si připadal jako na Passo Manghen. A tady jsem si navíc mohl užít plácání rukama s několika skupinkami výletníků, kteří fandili, jako kdybych byl první na Giru. Prostě fantazie. I když to nevyšlo, jak bych si představoval, přesto mám z dneška úžasný pocit. Vždyť dosud jsem kromě Sudet všechny maratony na konci už jen dojížděl, ale tady jsem měl chuť jet pořád. A jako třešnička na dortu přišla zpráva, že kromě Kaprova stříbra v kategorii jsme i v týmech obsadili druhé místo.