Snadné je psát report ze závodu, když se všechno povedlo. Ale vůbec se nechce, když se všechno podělá — když touha neodpovídá možnostem, když selhávají nejen nohy, ale i vybavení.

Ráno. Vzbudil jsem se v 5. Čtyři hodiny spánku — katastrofa. Šel jsem venčit psy. Manželka už s nimi nesmí — tahají a je těhotná. Venku je zima, ale jasno — to je dobrá zpráva. Snídaně. Varia a Táňa vstaly. Naložil jsem všechno do auta, v 7:30 jsme vyrazili na start.

Registrace, potřesení rukou. Všechno probíhá dobře. Vyjíždím na rozjetí — a nemám brzdy. Cože!? Nové destičky, brzdy odvzdušněné — pravá páčka se propadá, přední brzda vydává šílený skřípot, ale nebrzdí. Rychle se snažím odvzdušnit zadní brzdu, mám nářadí — podařilo se, ale někde to tahá vzduch, brzda zabírá až na třetí zmáčknutí. Ale to mě nevyděsí — několik let jsem jezdil ve starém Moskvichi z roku 1981, kde brzdy začaly fungovat až na desáté šlápnutí. Ale co s přední brzdou? Vyměnil jsem destičky, otřel kotouč — ale hned na prvním sjezdu mi došlo, že z přední brzdy mám jenom zvuk. Nakonec jsem to nějak ustál. Každý sjezd byl stres, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit: neuvěřitelný mentální trénink, 100% koncentrace.

Do startu 10 minut, nerozjetý, nervózní. Vidím, že prezident stojí v první lajně — stoupnu si vedle něj. Je to čest, stát v první řadě na startu v oranžovém dresu. Na Garminu vybírám trasu a… do prdele, nejde načíst. Můj noční můra: žádná mapa, žádné info o stoupáních, žádné brzdy. Totální průser.

Start. Jedeme svižně. Je skvělé startovat z první lajny — nemusím nikoho dojíždět. První kopec. Netuším, kde končí. Nohy necítím… Zdá se, že je to v pohodě, a najednou Kolikač zařve: „Mooooc!“ A jako by to byla kletba — vypne mě. Kličkuju přes cestu, zůstávám sám, nejlehčí převod, 130 wattů a nemůžu točit. A v hlavě: Nemáš trasu. Konec závodu. Ostuda.

Hledám motivaci točit dál — nic. Sním gel. Na displeji 200 wattů — dobrý. Slyším dech — nejsem sám. Míjí mě závodnice. Divné. Jede moc rychle na to, aby byla v takovém záseku se mnou. Asi defekt. To je motivace: ona potřebuje dohnat soupeřky, já dojet závod. A když ještě pomůžu — bude to super. Skáču jí na zadní kolo, dávám signál, že nejsem závaží — dej mi dvě minutky a budu makat. Začíná opravdový závod.

Makáme spolu, střídám, co to jde. Ale dostihne nás skupina šesti lidí. Myslím si, že je to posila, že se sehrajeme — ale oni dojedou a přestanou tahat. Vidím, že se to mojí parťačce nelíbí — jde na špic, rozjíždí to, vystřídá… a zase ticho. V každém brdku útočí, odskočí, ale pak ji dojedou. Na jednom kopečku zkusím nohy — pustilo to úplně. Je čas útočit — jsme přece v závodě.

Brdek. Všechno se opakuje. Holka útočí, mezera, já schválně jedu pomalu, ať si odjede. U vrcholu vystřídám, odskočím a dojedu ji. Odjíždíme spolu. Tvrdá práce, ale daří se. Po dvaceti minutách proti větru — a já nejsem zrovna jezdec proti větru. Vidíme, že nás dojíždějí — ne protože by přidali, ale protože moje střídání už stojí za houby.

Pak přijede týmové auto — její tým jí poslal pomocníka. Chápu: to je šance. Přidávám. Silný borec jde tahat, já se snažím neplést a trochu se zregenerovat. Brzy dojíždíme skupinu asi sedmi lidí. Jsem vzadu, síly ubývají a jsme teprve v polovině. Ale zaspal jsem — v té skupině jede soupeřka mojí kapitánky.

Začíná trhání, jsem poslední. Vidím, že jsem v záseku — a s nimi i ta soupeřka a její pomocník. Sakra, tuhle hru jsem začal, bylo by blbé to teď vzdát. Mám sílu to dojet, ale nechci jim pomoct… Můj vlak ujíždí. Blbý tah… nebo mám šanci?

Vystřelím, cítím chlapa za sebou, holka ztrácí. Jdu do toho. Ještě jeden nástup. Dojíždím. Povolím — a hned brutální křeč do levého stehna. Musím točit! Lehký převod, 100 kadence, dva gely a modlitba. Ztrácím kolo, ale točíme do kopce. Velké stoupání. Opřu se do toho — jde to. Tančit na kole umím. Nahoře dostanu ionťák. Pulsuje to, ale pomalu pouští.

Hotovo. Všichni dojíždějí. Všichni jsou unavení. Klid. Cíl. Manželka, dcera a nejmenší pes mě vítají.

Spousta hloupostí. Spousta emocí. Skvělí lidé. Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.