Nová trasa úplně mění pravidla hry. O pořadí se rozhoduje v prvním kopci na 20. km. Kdo tam nebude na Radarech, tak tam nebude. Lámu si hlavu co s tím, prohlížím profil stoupání a zapisuji kolik sekund pojedu každou část stoupání a kolik wattů si můžu dovolit jet. Šílený čísla, ale měl bych se poblít až za kopcem.
Start, rozehřátí na rovince, krátký kopeček na vyzkoušení nohou, všechno ok, jede se podle plánu. Dlouhá příprava před rozhodujícím kopcem se jede překvapivě prd. Super, ušetřený kyblík glykogenu se bude náramně hodit ve druhé prudké části.
Pardon, kyblík glykogenu se hodí hned v úvodu kopce, jede se o 50 W víc než si můžu dovolit. Ale přeci si nevystoupím takhle brzo.
Prudká část se jede o 50 W víc než si můžu dovolit. Teď opravdu nepřekračuji plán a začínám se cedit dozadu. Pořád dobrý, pořád jsem v závodě. Kopec povoluje a hurá do druhé stojky. Hodil by se ten ušetřený kyblík glykogenu... Ztrácím pár metrů a můj plán začíná mít trhliny. V lehkém klesání jsem měl šetřit v háku na chvostu balíku. Místo toho mám 10 metrů díru a plíce v ohni.
Místo balíku musí stačit jen jeden borec, naštěstí založil neskutečně a dotahuje balík. Boží. Vlastně ne, vytuhnul a já to nechci vidět. Připustím si to až po pár sekundách, objíždím ho, házím velkou a hypnotizuji korálky na konci balíku pár metrů před sebou.
Zase to stoupá, na budíku to začíná 5 a já házím řetěz dolu. Úplně dolu. Stojím. Objíždí mě vytuhlý borec, dlouho nic, objíždí mě velká skupinka s Nemim. Štrůdl? Luke nikde, řetěz je zpět. Nohy se překvapivě zas rozjely a tak stahuji Nemiho skupinku a vytvoříme velký balík.
Sice to není to co jsem měl naplánované, ale i ve druhé skupině se jede závod. A docela zábavný závod. Nevisím polomrtvý za oči na konci balíku, ale většinu závodu určuji tempo. Ani chvilku se nejede víc, než bych chtěl. Občas zkusíme odjet, občas to prostě zastavíme a kecáme na špici. Ujet balíku plnému žab se mi nedaří a tak klídek až pod Grapy.
Tam přišlo zklamání. Odjíždí jen 3 ze skupinky a jeden je vlastně jen pár metrů předemnou. Čekal jsem spoustu rozsypaných korálků, místo toho za mnou jede nekonečná lajna. Neodpadl nikdo a to je super. Od 120. km si nastupujeme si na každém brdku a závodíme až na cílovou čáru. Nakonec je z toho krásný maraton.