Lesná mě dokonale posekala a moc mě nepřepnula do velkých intenzivních cyklistických choutek. Ale kalendář se musí dodržovat a oranžové políčko se jménem Zlaťák přeci nemohu vynechat. 300 z místa, aneb z kruháku, přes které by před pár lety nejel vlak, ale začínám hodně zvažovat. Nakonec se z toho vyvleču, s výmluvou na rodinné povinnosti na JCL základně na Okřínku. V pondělí ještě znovu ladím přední brzdu a lítám kolem kola s kapačkami. Jsou to nervy, vypípané výkřiky nadávek a jsou i chvíle, kdy to všechno vzdávám a vůbec nevěřím, že ráno vyjedu. Ale světe div se, před 8 hodinou to již brousím kolem Dymokur a očekávám oranjes vláček snad s příjemným pokecem, který mě zase přepne do světa bzučících cvrčků v ořeších a solidární jízdy ve dvojičkách.
Ale spěšný vlak od Nymburka se přiřítí, Pepíno rozšafně sedící na zastávce málem nestíhá reagovat, takže přivítání se moc nekoná a jede se tvrdá robota. Fouká vítr proti nebo z boku, tak tohle asi Pepíno nedá… S HonzouB si vystupujeme a jedeme mu dělat štít, přidává se i vt a Keda. Nabíráme Grepa, míjíme trasy JCL, jo Luke to hezky natrasoval. Rychlá rota zmizela, až v Nové Pace nabíráme na semaforech Radima, který vypadl. V Jilemnici konečně setkání a pokec, doplnit cukry a jdeme na to.
Do hlavy si nahrát, že Návrší chci s Jíťou, takže přípravu nechat na někoho jiného a šetřit se na top momenty. Mísečky bolí jako prase, už to mám párkrát chuť zabalit, ale furt držím čelní trio s Nemim a Jíťou. Na rozdrbaném asfaltu už chytám první dírky, Jíťa ještě nezačala hekat, do háje, tak to asi s nimi nedám. Navíc zezadu se přiřítí Luke, který odváží Nemiho a já mám na Jíťu najednou 50 metrů, které nejsem schopen smáznout. Zvednout se ze sedla, atakovat chvilku 3 a pak si zase sednout a motat se nahoru. Děs běs! Hold, co se dá dělat, od umaštěné klávesnice se zázraky nedějí! Jak je ta cyklistika spravedlivá, Jíťa se dostala neskutečně nahoru!
Společné foto a mažeme na oběd. Ve sjezdu se mi něco stane s nohami, nějak divně se kroutí, ale naštěstí je to jen zajetá sedlovka. Hospoda u stadionu, karty neberou, tak zachránit pár krků hotovostí. Guru Jenda utahuje momentovou rukou sedlovku a já zase mohu spokojeně šlapat. Jen kdyby se nekousla GPS v budíku, naštěstí po chvíli to restart vyřeší. Pepíno volí trasu domů bez kopců, my si dáme pořádné stojky. Dráčov Rváčov je tak za odměnu. Keda překvapuje, jak to krásně dává. Bouzovské náměstí barvíme na oranžovo, nálada kvete. Vše hatí, ale první křižovatka, která nás znovu dělí. Ani jsem se nestačil rozloučit a rychlá rota zmizela v dáli. Radim s Kedou jedou k Nymburku, já na Poděbrady, ale vt a HonzaB by asi hodně a rádi využili síly skupiny až do Prahy, navíc na 230 km. Moc mi to hlava nebere, myslel jsem, že u Zlaťáku je napsána kategorie akce Vyjížďka a čekání na kamarády je samozřejmostí…