Dneska už se ráno necítím tak dobře jako včera. Snídani do sebe hrnu celkem na sílu, žaludek staženej. Aspoň, že tu mají kafe. Kola v kolárně zůstala a tak se chystáme vyrazit na další etapu.
Na start je to skoro 20km, na začátek nás čeká sjezd, pak gravel úsek (tady chceme trochu rezervu, kdyby se něco posr...o a měli jsme defekt) a pak už na pohodu spadnout do koridu. Vstáváme proto dřív, Lukovi říkám, že budu protivnej, pokud nebude včas ready. To ho motivuje a tak vyrážíme dokonce o pár minut dřív, než jsme plánovali a vlastně to spíš nakonec zdržuju já.
Naštěstí se všechno povede bez zádrhelů a tak nějak lehce po osmé sedíme na lavičce v Pfunds. Pravidla se asi trochu vyvíjí za pochodu a tak celkem brzo vyrážím do svého koridoru B. Luke by na lavičce nejradši zůstal. Postávám na mostě a je docela kosa od vody co teče dole.
Podle infa budeme muset stavět na semaforu, kde nás včera ve Švýcarsku otočil policajt, bizár. Vyrážíme, podobně jako včera nás motorka striktně odděluje od koridoru A. Na semaforu opravdu stojíme, naštěstí oba koridory najednou. A na oranžovou ještě projíždíme za Ačkem. Dost se hodí, že jsme tudy jeli včera a tak i vím jak bude vypadat nájezd do prvního brdku. Díky tomu jsem tak nějak na spravných místech ve správných chvílích. Vzhledem k tomu, co nás dneska čeká úplně neblbnu a nakonec parkuju ve skupině s holkama v růžovejch dresech, to vypadá fajn. Vlastně je všichni hákujeme, asi mají jediný důvod fakt jet. Na horizontu se nikdy nesvešuje, to už znám z tréninku a tak si naopak přišlápnu a do sjezdu jdu z čela skupiny s odlepem. Znalost sjezdu z cesty na ubytko se hodí a tak za odbočkou mám ještě čas se napít a najíst než se začne zase dělat skupina.
Chvíli se tak jede a nejede, přijíždíme k jezeru. Tam jedu svým tempem, ani nevím proč, ale nahoře na brdku mám zase docela náskok a tak si jdu do dalšího sjezdu zase s rezervou ze špice. Cca do půlky si to jedu podle sebe, ale pak to tři borce za mnou nějak přestane bavit a začíná peklo na zemi. Při nájezdu na hlavní už je tam s nimi asi půlka původní skupiny. A tak si vsadím na dlouhej interval někde okolo 380-400W a snažím se to dolepit. Nakonec se mi to i povede, ale jen proto, aby to obratem borec přede mnou odpojil. Dojíždí mě dalších pár lidí a jede se dost peklo.
To všechno po větru, případně na bočák v rychlostech někde mezi 60-80km/hod (na 7km průměr skoro 60). Před Stelviem to vůbec nedává smysl se tady zrušit, ale zas jet to celý sám je taky na houby. Naštěstí přichází vesnice, kde skupinu brzdí provoz a tak se trochu přibližuju. Za vesnicí se chvíli moc nejede a tak si vsadím na další spurt a docvakávám si to, v hákové části stoupání na Stelvio se to bude hodit.
Tady mi blikne, že Luke je jen asi 850m za mnou, tak chvíli čekám, že mi každou chvíli zaklepe na rameno, protože tady se moc nejede. Skupina se pomalu začíná trochu rozpadat, jedno auto nás donutí asi na kilometr najet na cyklostezku. Nakonec si už jedu spíš podle sebe, blíží se občerstvovačka a chci si nabrat vodu. To se mi daří během cca 7 vteřin a tak za chvíli jsem zpátky za kolegama. Počítám lidi s 3xx číslama nechal jsem za sebou minimálně 4. V hlavě proto mám, že teď prostě najedu 10minut na druhý místo.
Za občerstvovačkou už to začíná na ostro, konec hákové části - Stelvio je tu. Předemnou se objeví číslíčko 44 nebo tak nějak. Jede se mi celkem dobře, je to dálnice a tak pořád někoho předjíždím. Jen ty čísla moc neubývají. Snažím se v každé zatáčce aspoň trochu napít a semtam něco snízt. Odhadem to celé má mít cca 1h50m, tak by se jakákoliv chyba mohla dost vymstít. Někdy v půlce mě předjíždí auto s plovoucí uzávěrou (doteď jsem o ní vůbec nevěděl) a pak ještě auto od Pardubičáků (řidič se ptá, jestli něco nepotřebuju, ale zrovna mám v ruce gel, i tak díky za nabídku!).
Cca 15 zatáček, náběh na křeče, leju do sebe magnesium co mám v kapse. A jedno z doprovodných aut z původní grupy nabízí kelímek s pitím, beru si vodu, půlku si liju za krk. Zbytek jedu opatrně, abych neskončil v křeči. Konec kopce je teda monumentální. V hlavě si pořád opakuju, že přece najíždím těch 10 minut na druhýho. Serpentiny se zkracují, jen už nikoho moc nepředjíždím, chvíli jedu někomu v háku, pak mu zkouším ujet, ale zase zapadám do háku. Nad 2000m si to vybírá svoji daň. Nakonec nastupuju těsně před horizontem v domnění, že tam je cíl. Místo toho Václavák. Promotám se lidma a jdu do sjezdu. Jedu snad kilometr a cíl nikde. Nevím jestli jsem něco nepřehlídnul, ale rozepnutá komboška bez spodního trika není ve sněhu vůbec komfortní úbor a tak zastavuju a zapínám. Jedu další minimálně kilometr a přejíždím časomíru. V další zatáčce zastavuju, že se dooblíknu. Řítí se ke mně borec co jsem ho včera urval v kopci a hlásí, že mě předjel, ale že jsem nejspíš i tak zůstal třetí.
Wtf - kde se tu vůbec vzal, vždyť jsem přeci sjížděl 10minut na druhýho. No asi ne. V koridorech byl zjevně kdo měl koule...
Teď už si jen užít sjezd do Bormia, na můj vkus nic moc, je to jak dálnice. Hromada aut a motorek nahoru i dolů, v zatáčkách každou chvíli zaseklý auto. Nakonec jsem rád, že jsem v cíli.
No nakonec fakt o 20 vteřin brambora v GC, borec mi to ještě radostně přišel říct :-).
Autobus k autu nakonec vyráží o hodinu dřív, to vypadá optimisticky. Akorát, že vůbec nejedeme přes Stelvio, ale objíždíme půl Itálie a Rakouska, u auta nakonec v jednu ráno. I prémiová cyklistika má svoje mouchy. Vyrážíme s tím, že se prostřídáme. Nakonec usínám po plechovce Redbulu na sedačce spolujezdce a tak to Luke odřídil celý a v půl sedmý ráno mě vysadil doma.
Luku díky nejen za tu cestu domů!