Dlouhé období půstu mezi Sázavákem a Mamutem přerušuje jeden menší závod s tradičně silnou účastí Vinohradských šlapek. Jeden z těch, které jsem ještě nejel. Zdraví v týdnu předem účasti sice nepřeje, ale na poslední chvíli si říkám, že můžu překvapit kamarády a alespoň si prohlédnout trasu. Nejsem ani obeznámen s týmovou taktikou, která začíná hned na startu, ze kterého zkouší únik Žába s Vláďou, zatímco zbytek týmu chvilku přehrazuje celý pruh. Konkurence je však silná a naše nejlepší borce dobře zná, proto jim odjet nedovolí. Luke mě hecuje, že jsme nejsilnější (rozuměj nejpočetnější) a že tedy musíme tvořit závod a nastupovat. Jde příkladem a před Smidary nastoupí tak intenzivně, že si nevšimne, že se trasa stáčí vlevo. Nevrací se a pokračuje po alternativní trase. Ačkoli skupina pokračuje správně, je tam trochu zmatek, což je podle knihy Reading the Race, kterou mi Luke uložil jako povinnou četbu, ideální příležitost na attack. Tak zkouším zlehka odjet. Jak vidno, nejsem Žába, tak mě klidně nechávají a dobře dělají, protože po několika málo kilometrech, kdy tomu s vidinou ještě dlouhé cesty sám moc nedávám, to vzdávám. Zajímavější pokusy o tentokrát samostatné úniky předvádějí Žába s Vláďou. Tím můj příběh v zásadě končí, protože už jen parkuji vzadu s Kolíkáčem, kterému se tímto omlouvám, že jsem si s ním moc nepokecal, protože mi občasně vyšší intenzity čím dále, tím více přestávaly chutnat. Moje trápení o pár kilometrů navíc prodloužily dvě pauzy před semaforem a regulovčíkem kvůli dopravním uzavírkám, ale když jsem musel v silném protivětru před Studencem na chvilku založit nad 6 W/kg, můj tajný sen o tom, že se nechám dotáhnout do Vrchlabí, vzal za své. Rozloučil jsem se s Kolíkáčem a z poslední třetiny trasy jsem si udělal pěkný výlet na samotku. Velký respekt zaslouží Hulis s Daffym, kteří ačkoli mají letos najeto dohromady méně než já, statečně bojovali až do posledního kopce. Až ti budou mít čas jezdit, může se konkurence jít klouzat :-)