Motivace na nule, připadám si jako stroj, který nějakou podivnou setrvačností dojíždí do konečné stanice, ze které už není návratu. Intenzity a závodní kilometry chybí, po Sázaváku se raději s radostí těšit na poznávání nových krajů na kochacích jízdách s manželkou.
Úterní Koloděje protáhly trubky a donutily mě přezout wobjížděcí hliník za závodní karbon. Pomůže to? Wattové pedály neměním, nechám si je pro kozenku na úterní Mladějov. Na týmové poradě se kujou tajný plány, naštěstí nedostávám žádné úkoly a jen si do hlavy nahrávám kód Ostroměř, Vidochov a brdek za přejezdem před Vrchlabím, chtěl bych dojet pod cílový kopec s čelem. Ráno si dát ledových 20 kilometrů na start, kdy marně posunuji teploměr do dvouciferných hodnot. Hnus velebnosti. Zapadnout do vyhřáté hospody a pokecat s klukama z Brodu. Energeťák navozuje závodní stavy a svlékám přebytečné svršky.
Pěkně týmově vybarvená grupa a silná konkurence slibuje dechberoucí závodní zážitek. Hned po startu za to bere Žába a Vláďa, ale borečci z konkurence nespí a jede se pekelný šrot. Díra nedíra, pěkně se gumuji a po dlouhé době vyháním z hlavy veškeré chmurné myšlenky a je tam krásně vymeteno. Přežil jsem to a ani starobydžovský nakopávač mě neodpojuje. Lukáš Gdula shazuje řetěz, aby si nás po pár kilometrech sjel, a jeho rudý obličej hovoří za vše. Na špici se jede nástup za nástupem, jeden bohužel pro Luka končí mimo hřiště. Já visím, vůbec se nezapojuji do dění vepředu. Waťák zůstal doma, ale prý ta úvodní půlhodinka byla hodně přes 3. Ostroměř si najet dopředu a hákovat olympionika. Silnice rozšvihané, naše barvy stále bojují u špice a já bojuji na ocase :-)
Semafory nad Vidochovem dovolí vydýchat, aby se pak začalo zase jet. Hlavní silnice na Studenec, fouká bočák zleva, vpravo krásné výhledy na naše velehory, ale já jen zapíchlé oči na kolo před sebou, které gumuje pravou škarpu. Nemi si po virózce vystupuje, já letím v lajně za Žábou v KOMu k přejezdu v Dolní Branné. Přeletět borečky a vidět prázdno před sebou. Opojná chvilka, která brzy končí tlakovou vlnou začínající 6. Peklo na zemi! Odjíždí mi to i s naším Hulisem a Daffym a já jsem bez reakce. Vysápat se na horizont a očekávat zezadu naše mašiny Žábu s Vláďou. Háknout je a nechat se dovléci zpět k čelu. Ty wado, náměstí Vrchlabí a jsem s nimi, cíl splněn! Na Benecko už to mizí nadobro, jediné šedivé vlasy zpod helmy odpadly hned na začátku a já nějak nemám najednou s kým jet :-) Ale bojuji, v dáli stále nějaké oranžové body, tak si užívám pravé vrchařiny. 300 m up je vlastně úplně směšných, když si vzpomenu, co nás čeká na začátku června s bájným Zoncolanem. Už teď z toho mám hrůzu, co tam budu dělat…
Ale jo, zase to bavilo, ten cílový pokec jsem potřeboval, stejně tak zpáteční cestu na řízek v týmovém oranžovém opojení, jo když šlapu, tak žiju, děkuji vám kamarádi za dnešek!