Nohy ještě bolí po Kitzbuhelerhornu, nic moc se nechce. Naštěstí Žíželice slibují parádní intenzitu v relativně přiměřeném formátu, snad i možnost se svézt. Navíc sem definitivně rezignoval na týmovou taktiku a nehodlám nic vymejšlet, ani nikomu dělat blbce.
Nakonec se ale trochu mění soupiska a Daffy s Hulisem slibují týmovou podporu, tak to úplně bojkotovat nemůžu. Po startu to Kolíkáč odpojuje z dvojky i přes mé varování, že tím odstartuje nástupy. To se taky děje, takže místo roztočení nohou po startu přichází první výplach glykogenu ze svalů. Hned jak se to uklidní je tu nějaký brdek a o uklidnění si necháme zase jen zdát. Než se člověk naděje jsou tu kostky v Týnci a beru jako týmovou povinnost zapsat trochu wattů do nohou všem co nemaj 28+mm pláště.
Pak přesun pod první kopec, kde sem se dostal do úniku ani nevím jak a přes zjevnou snahu nechat se rychle sjet sem se tam docela dlouho větral. Přítž tomu učinil až borec v autě, co se rozhodl projet kruháč vedle mě. Na to teda nemám hlavu a brzdím. Uklízím se do balíku, kde mi ale pšenka nekvete, protože vzadu se děruje a do prvního kopce tak místo klidu najíždím v 500W nástupu ve snaze lepit díry. Škoda jen, že si takhle do týmu střílí vlastní barvy.
Díky tomu čelo ujíždí bez nějaké šance se aspoň pokusit tam být. No co, postupně předjedu pár soupeřů, minu Kulhoše a Kolíkáče a u horizontu koukám, že se i blížím k Žábovi. Zaparkuju ale ve skupině kousek za ním, ale tak nějak čekám, že se to všechno sjede. Za křiživatkou už je nás pěkná skupina a ze sjezdu mě zas nechaj vyvětrat, tak si to na čelo za Žábou doskakuju sám, aspoň to mám bez výčitek, že jsem někoho přivezl.
Pak chvíle po rovině, dorazí zbytek závodníků, nejede se a přichází další brdek. Do první točky se jede vcelku pohoda, pak se ozve "v klidu, ať si to všichni užijem" a za pár vteřin už se to zas mele zprava, zleva. Obligátně se zvedám, abych mě neujela ambiciózní část, Žába vepředu, přede mnou to praská, ale moc to neřeším, rezervy nejsou velké, jestli nějaké jsou a nechci to testovat. Tvoří se skupina, která má chuť jet. Kolíkáč řeší, jestli máme jet, když tam je Žába, nebo ne, když je tam chudák sám. Reálně je to asi jedno, protože až tam přijedem, tak mu stejně nepomůžeme, ale co už. Jede se.
Sjedeme zpět do údolí, pak se to málem smotá na odbočce, ale čelo je vidět a Hulis s Daffym jedou famózní čpice, takže za chvíli jsme zase na čele. Chvíle kočkování, kde se to snažíme nechat odjet v nějakým výhodným formátu a zavřít, ale síla a čerstvost soupeřů to nedovolí. Takže poslední kopec, kde si z toho dost lidí vystupuje. Ani já nemám v plánu se tu kdo ví jak předvádět, nohy už jsou prázdný. Ale Hulis s Daffym se tam popravili, abychom tu teď byli, Žába není úplně na čele, někdo by tam měl být s ním a mám to asi nejblíž, tak se ještě mačkám. Na horizontu jsem tam, nápad najet ještě na špic a Žábovi to zalepit je bohužel nerealizovatelný. Za křižovatkou jsme zpět na čele, najet na špic a trochu to uklidnit. Ještě to zvládl dolepit Kolíkáč, ale Žábovi na rovinu říkám, ať od nás radši nic nečeká.
Vlastně se asi nejelo, nebo nevím, prostě jsem se normálně točil na špici, tak aby nikdo neprskal, trochu se posbíral a přemýšlel, co bychom asi tak mohli udělat pro Žábu, aby z toho nebyl jen spurt, kde se mládí vpřed natlačí komplet na bednu? Pár km do cíle, pak přijede Žába s "Luku připrav se na spurta". No, vzhledem k tomu, že mě stejně nic lepšího nenapadlo, tak ani moc neprotestuju, třeba se povede nějaký překvapení, ale nohy jsou dost tuhý. Na druhou stranu to úplně nemusí nic znamenat.
Snažím se šetřit, ale párkrát se nastoupí, nebo se to trhne, no prostě furt v lajně za oči, nic moc příprava na spurt. V posledním brdku si ještě nedám pozor a odpojivšího Kolíkáče jen motivuju s tím, že svojí poslední sirku spálím až ve spurtu a tady si to musí zalepit sám. Pak ještě zkusí rozčeřit balík dvěma nástupy, pěkná práce, ale to už se blíží spurt a tempo je dost vražedné. Pamatoval jsem si to mnohem víc za zatáčkou a tak z konce trochu zmatkuju, snažím se dostat blíž a pálím v zásadě spurt už někde 500m před cílem. Zrychlení a získání pozice ukázalo, že nohy nebyly úplně zlý, ale jak jsem pak viděl, že cíl je mnohem dál, než jsem si myslel, už nebyly morální síly to všechno v zásadě ještě jednou zopakovat. Aspoň už se nebudu smát spurterům, když se občas ukáže, že ani ve spurtu nebyli.
Vytočit nohy na betlém a příjemné posezení. Fajn to bylo, co na tom, že jsme jako tým nic nepředvedli, však jsme ale taky nic neplánovali. Navíc Hulis s Daffym pak aspoň doručili k Žábovi do finále mě a Kolíkáče, fakt za to díky a velkej respekt, jak jste se tam vypustili, tohle fakt nabíjí.