Na svém prvním Beskydu jsem byl v roce 1995, trať byla úplně jiná, takže zkušenosti s tratí naprosto nulové. Znal jsem pouze Pustevny a Soláň a ani ve snu mě nenapadlo, že je tady ještě něco horšího. Poprvé jsem byl na maratonu bez přítomnosti ostatních orange lidí, což se ukázalo jako velký handicap pro člověka bez zkušeností s takovým závodem. Před závodem jsem ještě zvažoval zda vzít do kazety pastorek s 25 zuby, ale nakonec jsem zvolil klasiku 12-23 s kompakty. Ještě na startu vidím, že Astral má dokonce trojpřevodník a itak mu nechybí také pastorek 25. Když mu říkám, že mi 23 stačí jen se tak zajímavě na mě podívá a myslí si svoje (teď už mi je jasné co si myslel....).
Mé ambice jsou jednoduché, průměr minimálně 30, uviset k Pustevnám a pak v poklidu dojet. Na startu se řadím někam mezi druhou stovku cyklistů hned za Astrala a vedle Hrušky. Bouhužel výjezd z náměstí byl opravdu úzký tak hned po startu ztrácím tolik potřebný kontakt s čelem. Při výjezdu z města už ani nevidím kde je čelo, předjíždět se moc nedá jen za cenu jízda na hraně a do toho se mi moc nechce, tak si jen hlídám Astrala. V mém okolí se pohybuje stále více takzvaných výletních jezdců, kteří mi několikrát (to nejde ani spočítat) hodí pěknou vlnu, rychle brzdí, mění směr apod., fakt se bojím, že se něco semele. Jsem rád za každý brdek kde vždy pár těchto turistů odpadne. Už někde na 25km jsem definitivně ztratil čelo a zůstal jsem s Astralem v naprosto neorganizovaném, nejezdícím stádu. Chvíli to zkouším táhnout, rozhýbat, ale nic jen se vezou! Kašlu tedy na to, schovávám se do balíku a doufám, že nás dojede nějaká svižná skupinka nejlépe s Kolíkem a spol. Tempo je opravdu výletní, pozornost mi udržují jen \"turisti\" co z ničeho nic vstávají, kroutí se, mění stopy a tempo. Z letargie mě také vyvádí závory, které těsně před námi padají. Naštěstí stojíme jen chvíli, ale i to stačilo aby se náš balík rozrostl do mega rozměrů. Naštěstí také přijeli nějací závodníci tak se tempo příjemně zvedlo, vytrousili jsme i na rovině turisty, ale stále to bylo takové lechtání. Ještě v rychlosti zkouknu průměr jestli máme aspoň 35, dobrý je tam 37,3. Ještě před Frenštátem mám chuť na ty \"tahače\" na špici co naprosto nestřídají ani když už jedou kaši křiknout, ale vždy si vzpomenu na slova Diabla, který mi říkal něco v tom smyslu. Jestli se Ti nelíbí jízda v tomto balíku tak co tady děláš! Máš být někde jinde. Má pravdu. Tak jsem zticha začínám vnímat, že něco se mnou není v pořádku.
Už v Trojanovicích se tempo začíná spíše stupňovat, nehledím na to, řadím si svůj převod a jedu si své, stále jedeme s Astralem. V kopci na Pustevny se mi ze začátku jede ještě dobře, ale asi po dvou km, začínám cítit v nohách slabost a rád bych přeřadil výš, ale není kam! Tahám to tedy rychlostí 13 až 15km/h, místy i 11. Cesta je dost rozbitá, ale v této rychlosti to moc nevadí, že musím kličkovat, pomalu, ale jistě se mi dere do krku má snídaně, musím tedy zvolnit. Dojezd na Pustevnách mi připomíná etapy Tour, kde je cesta obsypáná fanoušky. Cestou jsem někde vytratil Astrala ani nevím kde, tak na vrchol přijíždím sám, ve sjezdu sjíždím ještě dva borce, kteří se za mnou pak vezou až na rozdělení tratí.
Po rozdělení zůstávám pouze s jedním borcem ze Slovenska. Pravidelně střídáme a blížíme se na Soláň.Tady se mi vrací mé problémy se snídaní, nohy přestávají fungovat, borec mi odjíždí. Naštěstí ještě než dojedeme na vrchol tak mě sjede skupinka asi osmi lidí. Soláň se mi pocitově jela ještě dobře.
Ve sjezdu ze Soláně jedeme dost kaši, vždy po odstřídání mi dělá problém se zařadit a když slyším jak se naší skupinkou šíří zvěsti o tom, že teď teprve přijde kopec tak mi fakt není dobře. Kasárny. Co k nim. Je to jednoduché, tady mi došlo. Když už jsem mlel z posledního byl na cestě nápis 2km, ale jaké!!! Jel nebo spíše plížil jsem se rychlostí kolem 10 až 12km/h, a hypnotizoval po každých 10m tachometr s ujetou vzdáleností, věděl jsem, že 100km je také cíl tohoto pekla. Musím říct, že občerstvovačka na vrcholu mi přišla vhod, naládoval jsem do sebe melouny, snad dva litry vody. Kopec bohužel za občerstvovačkou ještě pokračoval, ale jel jsem ve společnosti stejně zhuntovaných lidí tak to šlo. Ve sjezdu se jela až překvapivě dost hrana, nechtěl jsem zůstat sám tak jsem riskoval taky. Končili jsme až někde u hlavní silnice, kde byl provoz jak na magistrále a po regulovčících ani vidu. Stojíme a čekáme až nás někdo pustí (docela dlouho) , jsem ve skupině se čtyřmi slováky, kteří toto komentují slovy: Jsi na Slovenku, tady je vše na pič.., tak se nediv. Než nás pustil jeden ostravák tak jsem stačil pěkně vytuhnout.
Následný úsek je do proti větru, střídáme, ale hezky jen já už jen krátké špice, protože už fakt nemůžu. Tepy mám sice jen někde ANP prahu, ale nejede to. Než přejedeme hranice ztratíme pár lidí a již jedeme jen ve třech. Před Bumbálkou mi Eliška z auta hlásí, že jsem někde kolem 50 místa,v tu chvíli mi to fakt jedno. Bumbálku už jedu skoro v mrákotách, ale silou vůle se držím svých dvou kolegů. Udělal jsem dobře, protože pak následoval nádherný úsek po krásném asfaltu, kde jedeme stále kolem 45km/h, sleduju ujetou vzdálenost kde km pěkně nabíhají, kolega z Veloservisu vytahuje plánek trati a hlásí, že nás ještě čeká jeden menší kopec a jeden dlouhý, ale že jsou v pohodě.
Ten první jsem ani nevnímal, jeli jsme ho klidně, takže jsem uvisel, ve sjezdu, kolega na Pinarellu dostává defekt, má galusku a rezervní neveze. Vidím, že má Campu tak mu nabízím malou pomoc, že v mám doprovodném autě náhradní kolo, jen mám problém ,nemám u sebe telefon. Zůstávám tedy s ním jsem někde na 140km. Jede na ráfku, tempo tedy je k tomu úměrné. Po asi deseti minutách kdy jsme stále v lese nevidím mou přítomnost u trápicího kolegy nijak užitečnou, domlouváme se tedy, že pojedu a když na naše narazím tak je za ním pošlu. Začíná tedy má sólo jízda, díky volnějšímu tempu vymačkávat ze sebe zbytek sil, předjíždím ještě v lese pár lidí a dojíždím kolegu z našeho balíčku z od Kasáren z Veloservisu.
Při výjezdu na hlavní vyhlíží naše auto, ale nikde, nikdo. Na hlavní dojíždíme ještě jednoho cyklistu, který má snad 100kg až jsem překvapený co ještě přede mnou jezdí za borce. Po chvíli odbočujeme na lesní cestu a hned na začátku se s námi ten stokilový borec loučí a přeje nám pěknou cestu, nevím proč. Když se podívám dopředu vidím stěnu, ale říkám si ta za chvíli skončí, takže jsem v klidu, ale ona nekončí! Ona pokračuje a ještě zvyšuje sklon! Uř si začínám říkat, jestli si tady někdo ze mě už nedělá prd..., mám rád kopce, ale čeho je příliš toho je příliš! Posledních 40km jedu už namorál a na 150km tohle! Začínám zvažovat chůzi po svých, rychlost držím někde pod 10km/h, jezdím chvílemi i ze strany na stranu a to, že jsem nešel pěšky za to může borec, který jel přede mnou a nesnesl bych ten pocit, kdyby mě viděl jít pěšky.
Od této chvíle mě rychlost a čas přestaly zajímat. Soustředil jsem se jen na to dojet. Byl jsem sám, naprosto na dně a nasra.. ty zkurv... kopce!!
Ve sjezdu jsem se jen vezl a kochal krajinou, kterou jsem do teď vůbec nesledoval. Na hlavní mi někdo hlásí, že už to je jen mírně nahorů a dolů. Trochu mě to uklidňuje. Ale ten pán to asi nikdy nejel! Při přejiždění golfového hřiště jsem se styděl, před místnímy golfisty, že musí sledovat takhle zbičovaného rádoby závodníka. I v této mizerné rychlosti jsem ještě v nějakém dalším kopečku předjel jednoho borce, který toho tedy musel mít taky plné zuby (předjel jsem ho rychlostí 15km/h).
Na tachometru bylo už 165km, věděl jsem, že mě čeká minimálně ještě kopec v Trojanovicích. 5km se dá ujít i pěšky tak jsem věděl, že to dojedu. Po chvíli jsem uviděl na cestě nápis 1,5km do cíle to mě překvapilo, čekal jsem ještě 4km! Super, první pozitivum. I kdyby to bylo jen do kopce tak to už je kousíček. Předjíždí mě dva veteráni ani se nesnažím je docvaknout a připravuju se na kopec v Trojanovicích. Při výjezdu z lesa vidím regulovčíka, který mě posílá do leva k cíly a hle druhé pozitivum dne, nemusím jet celý cílový kopec, ale jen od parkoviště! Konečně cíl, mám to za sebou! Borec kterému jsem slíbil zadní kolo naštěstí ještě před Smrčkem naše auto potkal a mé kolo využil, aspoň že někomu jsem mohl aspoň trochu pomoct.
V cíly potkávám Icemane, Rajnyho, jak je rád vidím! Bohužel jsem vázaný na odvoz, který na mě již dost spěchá tak přicházím o to nejhezčí absolvovat pozávodní večírek. Byl to pro mě nejtěžší závod a moc zvažuju jet na Králi jen 150km.
Tento závod byl pro mě přínosný z mnoha důvodu, za prvé: Na maratony jen ve společnosti šlapek, za druhé: Na maratony vždy minimálně 25 pastorků, za třetí: Už jsem unavený, dostal jsem se max. na 188 tepů. Teď už nechci kolo nějaký ten týden vidět!