Po původním rozhodnutí, že nepojedu Beskyda jsem změnil rozhodnutí na poslední chvíli, vyřídil volno v zaměstnání a vyrážím do Trojanovic. Začínající viroza mi na náladě moc nepřidala a tak ještě v pátek večer zkouším Pustevny. Dýchání nic moc, ale přesto se cesto dolů stavím na prezentaci, nějak to dopadne.
V sobotu ráno lehce posnídám, dám pár kilometrů na zahřátí a vyrážím na start. Tam se zdravím s členy Orange expresu. Skupině A navrhuju hloupost- pojedeme kaši dokud to půjde a pak se uvidí. Jako vtip to nemělo úspěch a tak se stavím někde uprostřed natěšených bláznů co chtějí ničit svá těla v Beskydech.
Začátek mám jako vždy dost pomalý a všichni za to berou jak o závod. Ještě štěstí, že je trasa pořád nahoru a dolů. Vždy v kopci před sebou někoho vidím a tak začínám dojíždět jednotlivce i malé skupinky a pomalu se dostávám na trochu lepší místečka. Asi tak po 25 km zahlédnu větší balík i s členy Orange Hanátem a Quitem, který dojedu, chvilku tahám špici a pak pokračuju dále. Po dalších zhruba 15 km dojíždím jednotlivce a spolu se snažíme dojet větší balík opět s členy Orange. To už jsem ve Frenštátě, kde zahlédnu pád na kruháku, jsou tam už lidi a tak pokračuju ve stoupání na první bufet a Pustevny. Na bufetu nevěřím, že jsem dojel Kolíkáče a spol. Na začátku stoupání na Pustevny jedu ještě před nimi, ale dojedou mě a pomalu ale jistě mi ve stoupání ujíždí. Na metě prémie 1 km začínam trochu zrychlovat, předjíždím Icemana, za pár metrů i Kolíkače ( i když měl dva týdny gaučovku)- promiň prezidente. A tak si Pustevny náležitě užívám jako kdybych vyhrál vrchařskou prémii. Ve sjezdu mi to vrácí a ujíždí on mě. Jízda s kopce je pro mě utrpením vždy a všude. Dostávám radu od Kolíkáče, že musím ty sjezdy uviset jinak mám smůlu, ale nejde to. Na další stoupání na Soláň je sjíždím, ale dolů je definitivně ztrácím. Pak nastává alespoň pro mě nejhorší úsek Kasárna. Cestou pod kopec ještě sjedu dva borce a v kopci dalšího, kteří trpí křečemi. Naštěstí mě křeče nechytnou a tak si to vytrpím až na úplný vrchol. Cestou si nadávám, že jsem měl raději zůstat doma, na hnusný asfalt, na kostky no prostě na všechno. Hurá bufet, něco rychle natlačit do hlavy a zase dolů. Ve sjezdu se nás spojí asi šest kousků, ale nechtějí moc tahat špici a tak se střídáme ve dvou po rovinách a do kopce každý za své. Pak následuje nekonečná cesta okolo přehrady, kterou už jedeme ve dvou. Nastává čekání na Smrček, který pro mě není tak strašný, jak se kolem povídalo. S kolegou si ve stoupání povídáme, což nechápou turisté tlačící svá kola a řádně to komentují. Pak následoval opět sjezd a dle mého názoru dost nebezpečný, ale ten jsem si už pohlídal. Do konce trápení už zbývalo jenom pár kilometrů, ale to jsem nevěděl, že to je pořád nahoru a dolu. Ke konci párkrát lehce počkám na kolegu a spolu dojíždíme do cíle.
Cíl dojet pod 7 hodin jsem si splnil a zároveň si užil pár metrů slávy na Pustevnách, o kterých se mi po úterních Kolodějích, kde jsem dostal na frak vůbec nesnilo. Tak jsem přežil svúj druhý, i když zkrácený maraton. Po dojetí nejsem schopný se najíst a tak si počkám až na pozdější večeři, kde do sebe natlačím řádný kus masa a nezdravé hranolky, ale snad jsem si to zasloužil.