Beskyd to je závod mnoha tváří. Délkou je nejkratší mezi závody velosérie, ale co se týká náročnosti, dovede být nejtěžší. Loni mi ukázal, jak dovede být cyklistika tvrdá. Obrovské vedro ze mě vysálo veškerou energii, několikrát jsem musel zastavit pro křeče a do cíle dojížděl ve stavu naprostého rozkladu. Proto jediným cílem na letošní ročník bylo prostě závod relativně v klidu dojet a Kolíkáčovy plány na diskuzi o skupinách a průměrech mě pro tentokrát nechávaly naprosto chladným.
Na závod vyrážíme jako tradičně, když to máme daleko, už v pátek ráno v kompletním složení se Slávkem Hnízdilem a Mírou Vlachem. Cestu si užíváme, občas zastávka na kávu a nebo na oběd, žádný spěch a stres a asi ve dvě hodiny jsme ve Frenštátu. Ubytování i prezentace je ale až od čtyřech, tak ještě před tím dáváme Pustevny, ovšem ne na kole ale lanovkou, nejsme totiž Honzisové :-) . Jdeme navštívit pana Radegasta na hřeben a pak už na na přihlášení. Míru Vlacha jsme taky ukecali na dlouhou trasu, loni jel krátkou,letos je ale zase o kus dál a jak se následně ukázalo, popral se s tím parádně. Na internátě, kde jsme ubytováni následuje tradiční předzávodní rituál ve formě kávy a bábovky a navečer jdeme dát ještě 20km na rozjetí a hlavně kontroly kol, aby další den vše šlapalo jak má. Při návratu potkáváme RiCe, který nám dal na ubytování tip a večer společně vyrážíme do pizzerie na večeři. Všichni čtyři se nechutně přejídáme obrovskou sýrovou pizzou, děsíme se toho, jak nám to druhý den pojede. Před spaním ještě dostáváme každý od Slávka (dostal funkci týmového doktora) jakési dvě tabletky, prý proti křečím, co to ale bylo ve skutečnosti, že nám to druhý den tak jelo, to fakt netuším :-)
Ráno po tý pizze ani nemám hlad, s přemáháním sním dvě housky a jedeme na start, máme to tak půl kilometru. Tam se řadíme celkem dozadu, ale nijak mě to nevadí, stejně jsem nepřijel moc závodit. Před půl desátou je start, trvá nám snad minutu, než dokoloběžkujem pod startovní bránu, takže čelo už je dávno v nedohlednu. Snažím se tedy dostat trochu dopředu, ovšem ne za cenu maximální kaše, jedu úplně v klidu a je mi celkem fuk, jestli přijedu pod Pustevny o deset minut dřív nebo později. Už někde na pátém kilometru je to dost roztrhané, kousek dál mě zdraví Honzis, chvilku jedu s ním, ale jak se silnice trohu zvedne, hned mi nekompromisně ukazuje záda. Kolem patnáctého kilometru už se kolem mě vytvořil parádní balík tak padesáti lidí, jede se na můj vkus tak akorát, kopce v klídku stíham, takhle jsem si to představoval. Začínám se rozhlížet kolem sebe po známých, paráda, je tu Slávek, sháním Kolíkáče, ale ten prý po startu shodil řetěz a musel zastavit. Tak ten bude ve skupince hned za mnou, potom jak se předvedl na Rampovi a v úvodním kopci na Brdském švihu mě stejně na Pustevnách sjede a možná i dřív. Takže v pohodě se vezu zalezlý v balíku a šetřím síly na pořádné kopce, to úvodní kolečko do Frenštátu je stejně jenom na zahřátí a jestli chtějí jezdci z krátké trasy závodit, tak můžou, já se jim o tempo starat nebudu. Na špici se objevuju až kousek před Frenštátem, lidi na čele najednou začali všichni svačit, skoro jsme zastavili, tak po levé straně vyjíždím dopředu a taky si chvilku užívám ten pocit táhnout za sebou tolik lidí.
Do Frenštátu dojíždíme s výborným průměrem 35km/h, ani to nebolelo a míříme na Pustevny. Už na prvním bufetu musím zastavit pro pití, když vidím tu spoustu lidí kolem, tak si říkám, to tam bude pěkná tlačenice, ale koukám jako blázen, on skoro nikdo nestaví, jen pár lidí. Se Slávkem doplňjem bidony, k jídlu si nic neberu, v žaludku ještě cítím tu včerejší pizzu a rychle pokračuju dál. Za chvíli je u mě Slávek, na Ráztoce skoro dojíždíme čelo skupinky, co nám frnkla na bufetu a začíná první pořádné stoupánií na Pustevny a vlastně i celý maraton. Už od prvních metrů cítím, že to jede podstatně líp než loni, svou zásluhu na tom má taky téměř ideální počasí a tak se Slávkem stoupáme nahoru a předjíždíme i dost lidí. Jedeme stále bok po boku, mám strach, aby to Slávek nepřepálil a pak někde v křečích netrpěl, ale tyhle obavy (jak se ukázalo tak naprosto zbytečné) si nechávám pro sebe a vcelku rychle jsme nahoře , od Ráztoky byl průměr 13,5km/h, Slávek si ještě zaspurtuje na prémii, že prý si nemůže nechat ujít být na takovém kopci předemnou, mám pocit, že v následujících závodech už to nebude nic výjmečného a už padáme dolů. Ve sjezdech Slávek bohužel trochu ztrácí, ale je to lepší, než jet hranu a pak někde skončit v kotrmelcích, sjezdy se musí jezdit s čistou hlavou, dole v Bečvě má asi 100m díru a tak tuším, že ho vidím naposledy. Omyl. Na hlavní je nějakým záhadným způsobem zpátky, nechápu jak, a tak s pár lidma odbočujeme z hlavní vlevo !!! Icemane :-) na dlouhou. Je tu druhý kopeček Soláň, nasazuju svoje tempo co mi vyhovuje, držím se v popředí skupinky a svižně stoupáme nahoru. Slávek je pořád poblíž, to je paráda, občas kontroluju situaci za sebou, hlavně tam totiž očekávám Kolíkáče, jeho vrchařská forma je letos parádní, je na tom mnohem líp, takže si nepřipouštím, že by mě nedojel. Následuje sjezd do Velkých Karlovic a pak dost nepříjemná rovinka pod Kasárna, ona to totiž žádná rovinka není, má to totiž necelá dvě procenta.
A je tu ta prasárna Kasárna. Dávám nejlehčí 39/25 a dost silově to točím nahoru, tenhle brdek má totiž asi tři kilometry a průměr 9% maximum 14%, to Slávek si zařadil 30/25, nebo co tam má a lehce si to točí nohama a jedeme prakticky stále vedle sebe. Nahoře na bufetu se pořád cítím parádně, Slávek tam sice trochu zdržuje, když se ještě shání po vodě, aby se opláchl, tak to už tam trochu nervozně podupávám, ale pak společně odjíždíme a ještě než začne sjezd do Makova, tak dojíždíme skupinku, se kterou jsme jeli a padáme dolů. Na křižovatce na nájezdu na hlavní mě taky padá řetěz, musím zastavit a než to nahodim, tak mam 200 metrů ztrátu. Tu ale bezproblémů mažu, po dvou kilometrech dojíždím skupinku a stejným tempem pokračuju dál, už se blížíme k cíli a je třeba kolegy ze skupinky taky trochu potrápit. Odjíždím ještě s jedním klukem, za mnou se to taky rozdělilo, v první skupince je Slávek, plánuju, že nahoře stejně počkám, ale co nevidím. Kousek před koncem stoupání jim Slávek odjíždí, to snad není možný jak dneska jede, okamžitě svěšuju nohy a čekám až nás dojede a dál pokračujeme ve třech. Míříme k přehradě, ještě mu ukazuju tu čekárnu, kde mě zkřečovaného dojel loni Kolíkáč. Asi v půlce klesání je ale skupinka, co jsme jí odjeli kousek za námi, takže zvolňujeme a čekáme, nemá cenu tady plýtvat silama a dojet na bufet pár vteřin před nima. Na bufetu moc lidí nastaví, my jen na okamžik a mažeme dál. Za chvíli je skupinka opět pohromadě a je tu vcelku náročný úsek kolem přehrady, pořád nahoru dolů po úzkých silničkách, ještě tenhle úsek přežít ve skupině a pak už je Smrček a tam se bude lámat chleba. Někde v půlce se ale některým zachtělo závodit, takže tempo trochu připomíná UAC, kopce se jezdí na krev, sjezdy zrovna tak a buhužel tady ztrácíme Slávka. Zůstávám asi s pěti lidma a dojíždíme až pod Smrček.
Tady se pořád cítím parádně, až si vyčítám, že jsem se dneska flákal a tak ihned po nájezdu do kopce jdu dopředu. Říkám si, že alespoň v tomhle posledním kopci se musím pořádně zničit, když už sem jedu přes 400km. Šlapu co to jde a vzpomínám na loňský ročník, jak jsem tady trpěl. To jsem byl přesvědčený, že s cyklistikou definitivně končím, že už nebudu trénovat, na kole se půjdu projet tak jednou týdně 30km se zastávkou na pivko a to jsem myslel naprosto vážně. Doma jsem pak kolo hodil do kouta, přikryl dekou, aby mi nepřipomínalo to utrpení a znovu ho vyndal až po týdnu. Letos je to pravý opak, někde v půlce kopce za sebou nemám nikoho z původní skupinky a než vyjedu nahoru, tak mám ještě tři skalpy pochcípaných jedinců ze skupinky před námi. Když hodnotím záznam z HACu, tak loni jsem „vyjel“ Smrček průměrem 10,1km/h a letos 14km/h. Nahoře nohy parádně bolí, ale ve sjezdu ještě stačím regenerovat a dojíždím kolegu, se kterým už jsem to dotáhl do cíle. Sil má taky ještě dost, občas prohodíme slovo o tom, jak jsme se oba loni zničili a předjíždíme ještě asi dva trpící. Dovedu se přesně vžít do jejich pocitů loni jsem tady na tom byl ještě hůř. Těsně před cílem mi kolega trochu odjíždí, už na něj nemám a blížím se k cíli.
Před cílem mě ještě povzbuzuje Léňa, toho jsem vůbec neviděl a myslel jsem, že jede s Kolíkáčem a u cílové brány ještě Rainy a Iceman. Icemana jsem se úplně lekl, co tam dělá? Nejdřív mě napadlo, že spadnul a odstoupil, ale ovázaný není, pak jsem si řekl, že asi defekt. Ano defekt to byl, ale hlavy, přehlédl odbočku na dlouhou :-) U cíle pak ještě čekám pár minut, než dorazí Slávek, ten totiž předvedl životní výkon, taky je náležitě spokojen, to asi ty tajemné pilulky, co nám dal v pátek :-) Na Králi už s ním můžem počítat do skupiny B. Potom doráží do cíle nadšený RiC (ta páteční pizza a dvě pivka nebyla tak špatná volba :-) ), a za ním Pedro a Kolíkáč a po sedmé hodině od startu i Míra Vlach, trochu jsme měli se Slávkem strach, že nás zbije, že jsme ho přemluvili na dlouhou, ale popral se s tím parádně a spokojenost vyzařuje i z něj.
Gratulace všem zúčastněným, zdolání Beskyda se počítá, letos k nám bylo konečně počasí přívětivé a byl to parádní zážitek. Už se těším na příští ročník, určitě pojedu znovu a ať je klidně vedro, ať si to zase pořádně užijeme :-) >:-)