České hory jsou krásné a hledat ty nejhezčí je pošetilé. Ale asi nebudu výjimkou, když se přiznám, že nejkrásnější jsou pro mě ty domácí, ve kterých jsem vyrůstal a prožil celé mládí. Těmi jsou pro mě právě Beskydy. Na Pustevnách jsem skutečně jako doma, znám tam doslova každý kámen, Knížecí cestu nahoru jsem mnohokrát absolvoval pěšky, během, na kole i na běžkách. Jestli jsem si tedy mohl dát nějaký vrchol sezony, muselo to být právě doma, v Beskydech. Motivaci a chuť zvládnout tento závod jsem měl už loni, ale možná až příliš velkou – zdravotní problémy mi tehdy účast nedovolily, tak jsem si dopřál jen neformální ochutnávku. I proto jsem beskydský maraton bral letos velmi vážně…
O tom, jaký si dát cíl na výsledek jsem moc dlouho přemýšlet nemusel. Letos se poprvé dá mému ježdění říkat trénink, jsem spokojený s najetým objemem, cítím zlepšení výkonnosti, ale výsledky ze závodů tomu dosud bohužel moc neodpovídají. Taktika je tedy jasná. Pokusit se nepřepálit začátek, jet rozumně a stupňovat tempo, abych dojel na úrovni těch, s nimiž vyjedu, a ne se v druhé půli hluboce propadal na konec pole a dojel téměř v bezvědomí… Dobře vím, že na dlouhých kopcích, které nás v Beskydech čekají, se dá mnoho ztratit, ale i získat.
Už na jaře, když jsme plánovali dovolenou na TdF, jsme rozhodli, že cesta do Francie povede přes Frenštát pod Radhoštěm. A tak v pátek 18. 7. projíždí Rainy Prahou dlouhatánským Fordem Tranzit, aby nabral členy posádky TdF i další Šlapky, které se s námi na Moravu svezli, a tím byl vypraven historický první oranžový expres vezoucí velké jména jako Kolíkáč, Iceman, Míša, Rainy, já a jako host můj bratranec Víťa jezdící za HH Smíchov. Cesta nám velmi příjemně utekla, Kolíkáč byl opět hlavním zdrojem zábavy, Rainy vše z místa řidiče velitelsky sledoval a všichni dohromady jsme snad ani na chvíli nestačili zavřít pusy…:-)
Na Moravu jsme dorazili s menším zpožděním, a tak bylo jasné, že večerní prezentaci nestihneme. V tom nám ale pomohl Jura, který všechny odprezentoval. Díky tomu jsme s Víťou mohli vystoupit rovnou doma v Kopřivnici, do Trojanovic jel Expres už bez nás. Doma jsme s Víťou ještě stihli asi 40 minutovou lehkou vyjížďku na zahřátí, která mi velmi prospěla a mohl jsem si po ní dát i večerní strečink. Usnul jsem s dobrým pocitem, že pro zítřejší výkon nešlo udělat víc…
Start posunutý na 9:30 nám daroval spoustu času na přípravu i snídani. Na náměstí jsme dorazili více než hodinu před výstřelem, tolik volného času před závodem jsem ještě nezažil. Zanedlouho se setkávám s mým fanklubem – dorazila ségra se synkem Pepíkem, její neteř a mamka. Jejich přítomnost mě celkem úspěšně zbavuje jinak typického starťáku. A už jsou tu Šlapky… Je milé zase po čase vidět kamarády, zvlášť když je dost času se s každým přivítat.
Startujeme. Dobře vím, co mě čeká, a tak snad poprvé v tomto roce se nenechávám strhnout ke zběsilé jízdě na začátku, jedu rozumně a bezpečně. Navíc velké množství startujících na krátké trati zvyšuje množství hobíků a tak i daleko od špice je pořád s kým jet. Brzy vidím Kolíka s problémem, naštěstí rychle nasedá a už jede s námi. Musím říct, že tak dobrý start zatím nepamatuju. Jelo se mi opravdu skvěle, a pořád jsem očekával, na kterém kopečku začnu kyselit… Cesta strašně rychle utíká, díky skvělé znalosti trati mám výhodu, před sjezdy si najíždím dopředu, využívám setrvačnosti a vím, kde můžu řezat zatáčky. Aby ne, vždyť téměř po celou dobu úvodní části je Kopřivnice na dosah… Kozlovice, Měrkovice, Mniší, Hukvaldy, Příbor – doslova letíme, balík je velký, pořád je s kým jet. Na trati mám i fanklub, k němuž se přidal i otec na kole a tak mě čekají na několika místech – to je velmi příjemné…
Kolíkáč po defektu spěchal na své místo, takže na Hukvaldech ho už není vidět, ale v balíku je Hanato i Orlík, tak mi smutno není. Je tu Štramberk, v něm se balík docela roztrhá, Orlík na vrchu lehce odjíždí, stejně tak i já Hanatovi, ale očekávám, že se zase brzy sjedem. To se ale nestane. A tak Ženklavu i Veřovice projíždíme jen ve třech. Společnost mi dělají dva borci jedoucí krátkou, kluci jsou ale docela rozumní a dost si pomáháme. Stále se mi jede skvěle, a drží to až do Bufetu nad Frenštátem. Tam se musí zastavit, žádné tropy sice nejsou, ale i tak nehodlám nic podcenit, čepuju 3 bidony, jeden na záda, ale trochu tím ztrácím čas – je nás tam přecejen dost a obsluha je poměrně vytížena… Slyším Hanata jak volá, jestli jedu, to už zátkuju bidony a rychle ho dojíždím. Setrvačností jdu před něj a už se mentálně připravuju na hlavní část trati, která je přede mnou.
Výstup na Pustevny je ale pro mě zklamáním. Jak tenhle kopec mám rád, jak dobře ho znám, a zrovna dnes se mi tu jede tak těžko… Asi od třetiny zažívám krizi, pohoda, se kterou jsem dosud jel, je rychle pryč a já se začínám bát, že od teď už to zase bude trápení až do konce. Jedeme ruku v ruce s Hanatem, ten pořád vtipkuje, že už se na to vykašle a že nemá žádné ambice, ale na můj vkus jede velmi dobře. Možná hlavně díky němu ještě jakš takš držím tempo a v poli se nepropadám, ale stojí to hodně sil… Konečně jsme nahoře. Potřebuju jíst, dostávám hlaďák, ale nedaří se mi nic vyndat z kapsy, tak rychle stavím a loupu banán z bufetu, za jízdy dojídám, ale mezitím na Tomáše ztrácím… Snad ho dojedu z kopce, pomyslel jsem si, ale to by bylo možné snad jen za cenu bezhlavé jízdy střemhlav, takže se sjíždíme až před Bečvami i díky tomu, že na mě Tomáš počkal. Dole už se mi jede zase líp, krize je doufám aspoň pro teď zažehnána. Na Soláň ale Tomášovi opět lehce nestačím, nechávám ho kus před sebou, teď je třeba jet hlavou. Následuje ozdravný sjezd do Karlovic a Tomáš už je v nedohlednu. Místo toho se ale setkávám s Petrem Okruhlicou (CKKV), kterého máme vést zpět do Prahy. V kopci na Kasárna ale ztrácím i jeho. Krizi nejedu, ale cítím, že rychleji to nemá význam, ještě je do cíle daleko a Smrček může zpečetit osudy každého… Kasárna jsou opravdu nepříjemná. Je to snad jediné místo na trati, které neznám na kole, pamatuju si, že jsem jako dítě šel nahoru pěšky, ale to už je fakt dávno… Kostky pod vrcholem jsou nemilým překvapením… Říkám si, jak rychle tady asi musí jet náš kostkový odborník Laco… Třeba se za chvíli objeví… Ale místo něj je tu Bufet a na něm Hanato. A dobrý bufet…!! Domácí vývar, pečivo, spousta melounů, voda na opláchnutí, banány na cestu a můžeme jet. Po delší chvíli konečně sjíždím Tomáše, který odjel o chlup dřív, a brzy na to jsme v Makově.
Na křižovatce se dívám na stopky. Zdá se, že čas pod 7 hodin by nemusel být zcela nereálný. Vjíždí do mě nějaká nová síla a od této chvíle sleduju jedinou věc – hodiny. Bumbálka už tolik nebolí, i když provoz aut není zrovna příjemný. Konečně nahoře a teď si užít dlooouhý sjezd až za Bílou. Dojíždíme odpadlíky, což mi dává ke spokojenosti – plním si sen, mám na zrychlení, stupňuji tempo. Hanato mě velmi dobře doplňuje, stále střídáme, ale podvědomě se snažím tahat dýl, ještě se mi Tomáš bude hodit… Za třetím bufetem má ale menší technický problém, takže zastavujeme, a tím nám odjíždí kolega, kterého jsme nabrali za Bumbálkou. Já hledám imbus pro Toma, ale najednou je tu servisní vůz a ten mu ochotně pomáhá. Abych nevytuhnul, pomaličku jedu nahoru, ale Hanato je brzy zpět a servisní auto za ním. Jede s námi kolem celé přehrady a jeho služby využívám i já. Ve sjezdu ztrácím bidon, za jízdy je mi ale podán a pak i vyměněn za náhradní, který mám na zádech – připadám si jako na TdF :-). A jsme v Ostravici, stále jedu na čas, kondice v normě. Opět jsme 3 a už si to stoupáme na Smrček… Peklo!!! Já tenhle kopec fakt nesnáším, znám ho moc dobře – super zkratka, ale hodně těžká. Jedeme ale pohromadě, náš kolega ještě k tomu s velkou pilou - kdyby mu to Tomáš neřekl, snad by to vytrhal až navrch… Magor:-) - nechápu… Ale je to dobré, utrpení má svůj konec, brzy jsme všichni nahoře… A teď rychle dolů, čas je stále dobrý, ale ještě je tu Maralák… Honem honem, teď už to táhnu sám, motivaci mám velkou, síly mi zbývají, zažívám euforii. Projíždíme Čeladnou, Kunčice, a nahoru na poslední kopec… Najednou troubící auto. „Netrúúb, dědku plesnivej“, volá mi zpoza zad Hanato a já vidím za volantem postaršího pána s paničkou. Vypadá zlobivě… Rychlá myška a brzda, ale než stačí vysednout, projíždíme dál. Ale cítím, že to ještě nebude vše. Znovu nás předjíždí a za zatáčkou už si čeká na kořist. Jako velký rváč si jde přímo proti Hanatovi, zastavuje ho a řve, jako bychom mu jeho plechového miláčka odváželi do šrotu… Už jsem čekal, že se rozmáchne a bude chtít dát Hanatovi přes hubu… Naštěstí vše nakonec dopadá dobře, problém byl vyřešen jen slovní potyčkou (byli jsme na dědka dva:-) ). Toma to ale pěkně nakoplo a od té chvíle byl jako nový. Zbytek kopce vyšlapal jako s turbem. Já už začínal docela kapat, takže nás ten pán vlastně zachránil. Dojeli jsme velmi svižně. Čas je skvělý, cíl bude splněn – to už je víc než jisté, a tak už se soustředím jen na to, abych uvisel Hanata. Poslední zatáčka, Hanato zrychluje a jde přede mě. Ok, eště si zabojujem…, říkám si. Jdu do toho taky, hup ze sedla a za ním, v posledním kopečku se před něj přeháním, ale uff… rovinka je ještě dlouhá, a já zcela kyselý… Moc brzy, Pavlííku…, moc brzy :-( Ale co… Jel krásně, tak si výhru zaslouží… I tak je to super. Cíl byl splněn, čas 6:54:30 je přesně to, co jsem si přál. I průběh závodu byl podle mých představ. Podařilo se mi vystupňovat tempo, žádná velká a trvalá krize se nedostavila a na bufetech jsem taky moc času trávit nemusel. Konečně zažívám ten správný pocit z povedeného závodu. Konečně…
Tomu všemu ještě dodává příjemná atmosféra v cíli, kde mě čeká i zmiňovaný rodinný fanklub a taky oranžoví kamarádi. Hezká tečka za vydařeným dnem. Má beskydská závodní premiéra je úspěšně za mnou. Děkuju vám, hory moje, že jste mě nezklamaly, a že jsem právě u vás mohl zažít ten dosud nejlepší závodní výsledek v letošním roce. Těším se na příště…