Ono se řekne jen tak si jezdit, tak jsem se jen tak ze setrvačnosti přihlásil na Krakonoše. A na startu domluvil se Sergejem, že když se potkáme, tak mu zkusím pomoct, čas kolem 4:30 by loni byl na první místo v jeho kat a to mi přišlo hratelný...
Po startu se nějak zapnul autopilot a vcelku bezbolestně mě odvezl blíž k čelu. Hned z kraje Olešnice to začalo praskat, což bylo dáno asi tím, že letos startuje elite společně s námi. První prasklinu jsem přeskočil, ale u dalších už jsem nechal řešení na ostatních a u vrchu překvapeně zjistil, že s čelem jel jen Vláďa a zbytek týmu není ani v mojí grupě. Docela úlet.
Skupina jede, tak se neangažuju a přemítám jestli tam někde lehli, nebo to jen po... nezvládli.
Pak přichází novinka v podobě utahujíci stojky jménem Střízlivák. Ten je tak prudký, že to lámu i na 35x36 a láme se tu i časoprostor, jak jinak si totiž vysvětlit, že jsem se dole otočil a za mnou prázdno, v půlce jsem viděl Kolíkáče s Nemim zhruba 2 metry za sebou a nahoře na náměstí za mnou zas nikdo nebyl.
Udržel jsem teda nějakou svou skupinu a valíme stíhat lepší část. Docela se to vleče a chci trochu přidat, ale všechny ztrácím. Nemám v plánu tu blbnout sám, tak svěřuju a čekám. K mému překvapení ale nedojede moje skupina, ale grupa kde je Nemi i Kolíkáč. Zkušenějším je asi jasné, že jak mě viděli, tak určitě nejeli v háku a nečekali až mě sjede zbytek.
Nicméně toho se dá i využít a místo hecování ke sjetí skupiny kam sem chtěl dojet stačí prohlásit, že tam je Vláďa. To rozvášní Ujgurské karbonové monstrum do rychlosti kolem 55 km/h na rovině, což Dogma s klidem vlastním akceptuje a když se na špici trochu pokroutí i Nemi jsme v grupě snad o 50 lidech.
Následuje přesun pod Pomezky, při kterém se nejdřív neškodně větrá Kolíkáč a pak z nějakýho důvodu i Vláďa, kterej ale zkazil radost z pohodového výletu minimálně třetině skupiny, včetně mě.
Pomezky čekám na Sergeje dle domluvy a aspoň tak nemusím hledat jinou výmluvu proč by mě to dneska odjelo. Ukázalo se to nakonec jako moudré rozhodnutí. Nahoře čas na bufet a za chvíli je tu Sergei. Než si vychutnám salámek a vezmu rohlíček, už má 50 metrů a na mokrým sjezdu ho už neuvidím a to jsem předjel dost lidi a mě nikdo. Tak to mám to domestikování hodně rychle vyřešený.
Cestou do pece ho vidím, ale moje grupa jede zhruba stejně rychle jak jeho dvojička. Pak Pražská, která se mi překvapivě jede stejně blbě jako každej rok, jen to letos trvá o 2 minuty dýl. No... úplně teď nedržím životosprávu... jen tak jezdím a jen tak jsem trochu přibral, no.
A nepřekvapivě sem si teda Sergeje moc nesjel a před náma další sjezd. Dole ještě založím a valím šlapavý pasáže, ale pomalu začínám přemýšlet, co vlastně budu psát do reportu o tom domestikování...
Naštěstí za odbočkou na Strážný vidím orange dres a snad i žerou nebo co, tak se mi tam daří dojet. Taky dám gel, domlouvám tempo a lezu na špic. Cyklistika zas má smysl a začíná mě to bavit. Grupa se nabaluje, někdo zkusí přitopit, ale držím tempo a za chvíli to borec vzdá. Před bufetem ještě info od Sergeje, že nestavíme. To mě trochu vyděsí, protože už moc pití nemám, ale co já jako domestik do toho mám kecat. Když chce jet, tak pojedem. Horší je, když mi naznačí, že můj sweet spot mu přijde moc easy a mám přitopit. To už na mě jdou mrákoty a svou životnost v závodě odhaduju sotva někam do půlky Hoffmanek...
Dle pokynů přitápím, naše grupa se natahuje, nahoře jsme jen 3, podávají bidony, tak jeden ukořistím a valíme dál. Sjezd mokrej, pak založit na rovince na hlavní a nějaký rozumný tempo směr Hoffmanky. V kopci naštěstí Sergei nepožaduje nic nad sweetspot, tak se trochu uklidním. Nabrali jsme další 2 nebo 3 lidi a ty pak mají pocit, že sami pojedou rychejc. Sergei nereaguje, tak mu jedu konstantní tempo a zbytek kopce jedeme jen 2. Po sjezdu, kde už teda prší a je solidně mokro zase skupinu postupně sjíždím a Hrádeček dáme všichni dohromady. Letos nikdo nespadl, ale pro změnu tam ležela ve škarpě motorka.
Pak se ještě podaří sjet pár lidí, ale bohužel před kruháčem má Sergei trochu krizi. Nikdo z jeho kategorie ale neodjel, neb s námi nikdo nejel. Do cíle každej sám, Sergei na max a já po mokré dlažbě v klidu a ujišťujeme se navzájem s kolegou, že nikdo z nás rozhodně spurtovat nebude. Nakonec 4:30, leč letos z toho není ani bedna, to ale nic nemění na tom, že jsme si to oba dost užili.