Před deseti lety jsem jezdil na maratóny pravidelně, nevynechal jsem žádného Krále od 96 do roku 2001, pak občas Beskyd, pokaždé traťe krátké do 180km a ještě s doprovodným vozidlem. Zkušenosti s dlouhým maratónem mám tedy na bodě 0. To, že jsem se rozhodl jet dlouhou trať za to může zimní najíždění objemových kilometrů v polabí, kde jsem byl častokrát přesvědčován o tom, že na krátkou ani nemá cenu jezdit, nevěřil jsem. Jako před každým závodem jsem nejdříve musel vyřešit dopravu, zde mi podal pomocnou ruku Rainy (díky moc). Do Přerova jsme z Prahy odjížděli v dešti, ve kterém bylo vidět tak na 50metrů. Složení posádky Rainy, Quit naznačovalo, že cesta bude příjemná a rychle uteče. Čím vice jsme se blížili k Přerovu tak počasí bylo stále přivětivější a předznamenávalo to, že trať bude suchá a nemuselo by pršet. Zkoušíme ještě Quita nalomit aby jel dlouhou trať, ale v tomto má bohužel naprosto jasno a nic na něj neplatí! Při příjezdu do Přerova na presentaci už nasávám atmosféru maratónu, kde potkáváme Kolíkáče s rodinkou. Na Struhařově se ubytováváme v bytě ve staronovém složení, které se nám osvědčilo už na moravském soustředění s Lacem, Pedrem, Honzou Adámkem a nově Gejzou. Mistr svého řemesla Laco, mi během mžiku ještě centruje zadní kolo (tak jak mi ho na koleni vycentroval jsem ho neměl ani když bylo nové), seřizuje přesmykač a razíme směr centrum na večeři. Už nevím kdo, ale někdo vybral čínskou restauraci kde jsme se sešli skoro všichni v plném počtu, myslím tím balík A a B. Ještě dolaďujeme poslední taktické pokyny a jen nasávám zkušenosti z předešlých ročníků již protřelích maratónců Icemana, Honzy A., Igora a dalších. Ještě se domluvit na ranním budíčku v 6hod, doladit co na sebe a hurá se vyspat na den D. Na start nastupuji dle rad Kolíkáče s třemi gely Enduro, energetickou tyčinkou, dvěma plnými velkými bidony, s myšlenkou neztratit duo Iceman , Kolíkáč. Najednou je 8hod ráno, stojím na startu vedle Maliny a Icemana, držím místo Kolíkáčovi, ale ten už bohužel nedorazil včas. Balík vyráží v pohodě, nikam se neženu hlídám si Iceho a vyhlížím Kolíkáče. Průjezd Přerovem a následný výjezd brdku trochu roztrhal balík, Ice jede fakt dobře jsme asi v druhém balíku, Kolíkáč stále nikde. Ice to pere co to dá, rozhoduji se mu tedy pomoct jedu před něj a dotahujeme skupinku před námi. V dalším brdku už slyším, že Ice jede hranu což mě asi na 12km dost překvapuje, ale říkám si takový maratónec ví co dělá tak moc nezvolňuji. Na dalším brdku již vystupujeme s našeho mini balíčku, při pohledu dozadu vidím za námi megabalík s oranžovými dresy, volám na Ice ať zvolní, že počkáme a svezeme se. Ten toto moc nereflektuje a snaží se jet stále dost svižně. Stále do něj hučím, počkáme, počkáme a nakonec se tak děje a dojíždí nás balík, který vede Pedro a jsou v něm Gejza, Kolíkáč, Mlhoš a dalších asi 30 borců. Tempo je takové výletní tak rychle střídám Pedra na špici a rozjíždím tempo někde nad 40, jediný kdo mě střídá tak to je Pedro. Moc mi to nevadí, protože jedu na hranici základní vytrvalosti, ale i tak vyjedu z balíku Kolíkáč a dostávám první kouř ať přestanu blbnout a koukám se schovat do balíku, což taky činím. Šineme se tedy pohodovou vyjížďkou ke Slavkovu ,kde se již opravdu zaměřuju na to abych Kolíkáče neztratil, pořizuju nějaké foto a těším se na kopec. Na Slavkovu nám odjíždí Gejza se skupinou a dojíždí nás Mlhoš a časem také Quit, který pěje slova chváli na Pavla Matouška z KC Brno, který ho dotáhnul za námi. Slavkov vyjíždíme tedy v našem balíku B ve složení Kolíkáč, Iceman, Mlhoš, Quit a má maličkost. Následný sjezd je sice na panelech (nebo co to bylo za hrby), ale dá se jet přes 50 tak pojem oranžový expres dostává ty správné rozměry. Točíme se všichni a připadám si jako na oddílové tréninku nebo časovce družstev. Sjeli jsme ještě dva borce, ale ti podlehli síle našeho expresu a odpadli někde v nějakém brdku. Kopce se snažím jet na údržbu, abych měl sílu do rovin a sjezdů a tím byl našemu týmu nejvíce nápomocný. Brdek střídá brdek, Kolíkáč nás stále zásobuje hláškami, vzpomínkami, tím co nás čeká atd, když už mluví hodně J tak za to beru a chvíli slyším zase jen šum větru, ubíhajícího asfaltu , kochám se nádherným počasím a krajinou. V otevřené krajině si mě Mlhoš srovnává podle větru, slyším jen: „Více vlevo ať se tam vejdeme“. Moc jsem se neotáčel, ale asi stavěli terezín. Odry jsme vyjeli krásně, tady nás překvapoval svou super výkonností Quit, do kterého jsme zase začali hučet ať s takovou formicí jede s námi dlouhou, nepovedlo se Quita zlomit. Před každým bufetem jsme si vždycky řekli jak dlouho tam budeme, toto jsme vždy dodržovali. Vždy jsme na bufet přijel se skoro prázdnými bidony a úplně vyžranej. Ice mi hlásí někdy v průběhu trati: Malina Ti vzkazuje, že máš jíst a pít!. Tak já jedl a pil J. Za celý závod jsem do sebe napral 4,5l ionťáku, cca 6 banánů, dva koláče, tři gely, tyčinku, dva rohlíky, 3x sojové řezy, nějaký meloun, tak 150g salámu, nějaké pomeranče. Na 120km se loučíme s Quitem a pokračujeme ve čtyřech. Tady už začíná mít problémy Ice, Mlhoše už beru, že hlášení o tom, že už jede sračku bere jako sport (hlásí nám to už od 70km). Mlhoš je stejně řízek, když viděl, že Ice toho má plné zuby tak mu říká: Ici, chceš pobavit? Nemám čip, jedu si dnes jen na výlet! J. Tato hláška nás pobavila a vlila Icemu sílu. V následném sjezdu a dalším brdku jsme již definitivně ztratili Ice. To, že jsme ho opustili byl důsledek velmi důkladné porady, kde jsme se jednohlasně shodli na tom, že to pro něj bude nejlepší. Do Tesáku tedy najíždíme ve třech. Tesák začínal velmi opatrně tak jedeme kolem 20km/h, po pár minutách mi Kolíkáč hlásí, že takhle se nedá jet, že nás čeká ještě pěkná stěna, zvolňujeme. Po chvíli dochází na kolíka slova a Tesák se ztopořil a ne a ne klesnout! Házím tedy kašpárka ani to nestačí tak jedu ve stoje. Pohledem dozadu vidí, už jen asi 100, za sebou Kolíka. Smiřuji se tedy s tím, že budeme pokračovat ve dvou. Bufet na Tesáku nám přišel vhod. Když jsme se už chystali s Kolíkem odjet vidíme Mlhoše jak si to šine k nám tak rádi na něho čekáme a pokračujeme opět ve třech. Následný sjezd Kolík znal velmi dobře, zatáčky švihal jako profík a km ubíhaly velmi rychle. Před každým brdkem, kopcem slyším od Mlhoše dotaz: A jak je to dlouhé? J. Pokračujeme přes Kašavu , velmi rychle (stále kolem 40) se blížíme k poslednímu velkému kopci , k Hadovně. Kolík stále vyhlíží Gejzu. Před Hadovnou nám Kolík vypráví ,jak jednou si tady Ice a Honza Adámek ustlali na louce a pozorovali oblohu nebo jak Honza Adámek šel Hadovnu pěšky no na srdci toho měl stále hodně…. Hadovna se jela dobře, jen následný sjezd na uzké silnici kde se procházeli turisti, byl docela nebezpečný. Kolík hlásí 40km do cíle a už jen brdky. Začínají mi již docela docházet síly a jsem rád, že mě Kolík střídá pravidelně na špici a dost se těším do cíle. Ještě dojíždíme jednoho maníka, nás dojíždí borec na favoritu s blatníky (naprosto nechápal jízdu ve skupině) tak se v tomto kvintetu vezeme od cca 195km. Tady na mě přichází první pocit, že bych nemusel s touto skupinkou dojet až do cíle, měl jsem toho fakt dost, naopak Mlhoš získal nové síly a brdky jezdí naprosto famózně. Z Pavlovic najíždíme na kostky ve stylu Paříž – Roubaix, kde Kolík má úplnou extázy radosti z této vložky. Po kostkách následuje technický úsek mezi zahrádky, kde získávám menší asi 50m náskok a vzpomínám si na pravidlo Alánka: Když nemůžeš ,přidej! Nevěděl jsem co mě ještě čeká, protože Laco mi na pokoji říkal, že Mamut má 228km a na tachometru jsem měl zatím 209, ale opřel jsem se do pedálů a ve stylu Cancellary jsem to hnal proti větru co to šlo (něco kolem 35), stále jsem se ohlížel jak to vypadá za mnou a když jsem viděl, že kluci týmově svěsili nohy a nesjížděli mě tak si řekl to musím dotáhnout. Po pár minutách vidím v dáli oranžový dres a černou přilbu, říkám si, že by Gejza? Ano byl to on! Zařazuji tedy těžší převod nevím kde, ale někde jsem posbíral zbytek sil, rychlost narostla na 40Km/h a jedu, jedu. Po minutí cedule Přerov, předjíždí také Gejzu a na silnici vidím označení posledního km. Do cíle už dojíždím poklidu a pořádně unavený, ale spokojený. V cíly si dávám makrelku, prožíváme zážitky z traťe s ostatnímy. Nejvíce mě mrzí pád Rainyho při kterém si nadvakrát zlomil klíční kost L. Rychle se uzdrav! Večerní zakončení společného dne v restauraci Kormorán, byla jen třešnička na dortu z toho krásného dne. Výsledný čas pro mě nějak moc důležitý nebyl, ale tak dlouho jsem na kole ještě nikdy neseděl. Děkuji všem členům orangeexpresu za super zážitky.