Přemýšlým nad názvem i titulkem... Kéž bych tak mohl napsat krásný a vydařený víkend se Šlapkama... Nemůžu..! Všechno to vypadalo dobře, původně zlá a deštivá předpověď se v pátek v poledne ukázala jako mylná, aktuální srážkové modely dávaly velkou naději, že počasí vyjde. Příjemné setkání s naším oranžovým kolektivem v pátek večer, společné ubytování v roztomilé (ikdyž panelové) ubytovně...
Sobotní ráno dává optimistické předpovědi za pravdu... Snídaně, odjezd na start... A je to tady, zase ta atmosféra, spousta kvalitních cyklistů se štosuje na startu... Jako by to ale mělo malý háček... Šlapky nestojí pohromadě, Léňa s Icem a Malinou jsou někde vepředu, \"Kolíkáč ještě odchází odlít zbytečné tekutiny\"... Mlhoš přijíždí na poslední chvíli, je na něm vidět, že je rozhozený předstartovním spěchem a hledáním prezentace, navíc 5 minut před startem zjišťuje, že nemá čip... A už se vyjíždí... Můj cíl je jet se skupinou B na rozdělení tras... Proto se sažím zuby nehty držet Mlhoše, je mi jasné, že se budem snažit dojet Léňu s Icem, tak jen čekám až se objeví Kolíkáč a pojede se kaše...Pár stovek metrů za startem se fakt jede rychle... Zaváděcí vůz evidentně neplní svou práci... :-( Tahle rychlost ve městě v balíku \"hlava na hlavě\" nevěstí nic dobrého... Sjíždíme z kopečka pod železniční viadukt a v mírném stoupání hned za ním vidím nějakého blázna uprostřed cesty jedoucího asi 10km/h. První co mě napadá, je že si (debil) koleduje o srážku, než se ale stačím vzpamatovat, je už 10 metrů za mnou. Ještě pár šlapů a už to slyším: \"CHRRRRRRRRRRR\". Fakt hnustný zvuk a mě je jasné co se stalo... Lehce se otáčím a periferně vidím zastavující se balík a padající těla. První co mě napadá je, že za mnou je hodně lidí od nás... Snad tam nebyli, říkám si a v tom vidím vedle sebe Kolíkáče: \"Ty vole, je to v prdeli, byl tam někdo od nás... Možná Rainy\", vyhrkuje ze sebe a tak než stačím říct, \"to je fajn, žes v tom nebyl\" dochází mi, co mi říká... Ale nebyl si jistý, tak doufam, že se mýlí.... Oranžové dresy nemají jen Šlapky... Snažím se na to nemyslet a soustředit se na svůj cíl... Kolíkáč, Mlhoš, Gejza, Pedro... V tomle šlapkovkém složení se propracováváme balíkem kupředu a já cítím, jak mi pomalu dochází dech... V jednu chvíli se před Gejzou otevře díra, ten se ji rozhodne dojet, ale tak, že se ho nikdo z nás nemůže udržet. V tu chvíli si zažívám svých 5 minut slávy... Jdu před Kolíkáče, který osaměl na špici a dotáhuju ho k balíku před námi... Kolíkáč řve \"dííky\", to byla sladká doměna, Roberte, fakt, jo...:-) Zvedám ruku na znamení, že se rádo stalo, mluvit nedokážu... Ještě chvíli věřím,že mám na to jet s nimi, ale brdky jsou nemilosrdné... Není mi dáno... Kluci odjíždějí... Takhle rychle ještě na startu opravdu jezdit neumím:-( Spomaluju a čekám na další balík, který rychle dojíždí, v něm jsou trochu rozumnější blázni a tak jedu s nimi. Když už tam mám ustláno a dýchám zase jenom jako pes, zjevuje se defektový Pavel Matoušek a řve na mě... Je to jako by mě chytl za rukáv a vytrhl z balíku a už si to šinu za ním... A je to tu zase... Dýchám znovu jako lokomotiva, v duchu si říkám že jsem magor, ale něco mi říká, ať ještě chvíli vydržím... Přijíždíme pod Slavkov a já v kopci před náma vidím cyklisty z balíku předemnou.. Ale daleko...:-( Zvolňuju, a pomalu se objevují borci z balíku, který jsem s Matouškem roztrhal... Tak to asi bylo zbytečné, říkám si o mém úprku za Pavlem a snažím se o udržení v aktuální skupině... Ale zhruba za 5 minut nevěřím svým očím... 4 oranžové zadky předemnou, to nemůže být nikdo jiný než naši... Jako by do mě střelil, opírám se do pedálů a utíkám mé skupině a voláám: \"Kucíí ahoooj..\"
Od této chvíle zažívám nejhezčí závodní okamžiky v mém životě. Jet v oranžové pětce je pro mě velká čest. Léňa je jasný lídr, kdykoli se dostane na čelo, rychlost se zvýší a vítr víc fouká... Kolíkáč neustále rozptyluje, má hubu prořízlou, jak báby na návsi, ale je to skvěla vzpruha.... Iceman a Mlhoš skupinu skvěle doplňují a zvyšují můj výborný pocit z toho v jak kvalitním balíku se to pohybuji... Ani jsem se nenadál a je za náma 50km... Takhle dobře se mi v závodě snad nikdy v životě nejelo... Navíc nové tretry, které mi nečekaně a hodně originálně nadělila Terka (po tom co jsem si je vybral mi prodavač řekl, že je mám zadara od ní k narozkám), tak tyhle tretry sedí skvěle na nohách a perfektně přenášejí výkon do pedálů... Prostě idylka...
Před druhým bufetem už ale sotva kroutím nohama a rychlé tempo je znát.. Těším se na rozdvojení, už sotva jedu, ale s klukama se držím až do něj... Cíl byl splněn... Teď už jen dojet... 20 km se táhne jako dlouhá nudle z talíře... Ale brzy jsem v Přerově. Mám toho plné kecky, projížím cíl, lehám si do trávy...a... A do prdele.... Vidím přicházet Rainyho, v civilu, ruka schovaná pod tričkem... Je mi to jasné... Kolíkáč se nemýlil... Vidět kamaráda, cyklistu, v téhle situaci je fakt věc, o které se těžko píše... Cítím zlost a velkou lítost zároveň. Navíc mi dochází, že tohle se může stát komukoli z nás... Rainer mi vše odvypráví, je na něm vidět velká bolest... Radost a euforie z výkonu jde stranou... Zbytek víkednu je tím prostě poznamenán. Pádem byl navíc postižen i Gavoš, Igor s horečkou nedokončil, ostatní kluci ze skupiny A po opravě kol po pádu jeli na konci úplně sami...
Chtělo by se mi říct, že to byl krásný víkend se splněným cílem. Ale má veliké kaňky... Holt, není vždy posvícení... A tohle bohužel k cyklistice patří. Rainy, držím palce a posílám spoustu optimismu... Jsi dříč a zvládls horší věci... Tak se vyvaluj na kavalci a rychle srůstej..:-))) Gavoši, Igore, i vám rychlé uzdravení a žádné problémy... A všem ostatním, co jiného než DÍKY...!! Protože nebýt vás, byl by to prostě jenom posraný víkend...