Nevím jak dlouho před Mamutem jsem lamentoval nad svojí cyklistickou sezonou a stýskal si, že Mamut je ztracen. Ještě začátkem května mě ani ve snu nenapadlo, že bych ho mohl jet. Nakonec bylo všechno jinak. Jako už tolikrát.
Co změnilo můj názor na účast v prvním závodě série \"53x11 marathon cup 2008\"? Nebyl za tím nárůst tréninkových kilometru (ke dni startu jsem jich měl všehovšudy asi 350), ale Kolíkáč. A samozřejmě ICQ. Jednou takhle večer, co jsem přestal točit klikou lanovky, jsem plkal s výše jmenovaným. Přesvědčil mě, že už mám za sebou určitou cyklistickou historii a že bych to mohl objet. Samozřejmě mi to zalichotilo, a začal jsem se tou myšlenkou zaobírat. Rozum v té chvíli nastoupil na dovolenou. Naštěstí ne na dlouho. Jeden, dva dny jsem si s tím nápadem vážně pohrával, ale pak jsem ho zapudil. Rozum se vrátil z víkendu. Do toho přišel další hovor via ICQ. S Jurou. Ještě jsem držel pozici, jako že asi dlouhou, ale vnitřně jsem už byl rozhodnut nejet. Jura mi naočkoval myšlenku na krátkou, 135km. Krátké varianty marathónů jsem vždy odmítal, že to není to pravé dobrodružství. V mé situaci to ale bylo jediné rozumné řešení. Pokud bych do Přerova nejel vůbec, stejně bych vyrazil na trénink. A nejlepší trénink je závod, to je známá věc. Navíc, mojí účastí na krátké jsem si splnil jedno přání: po dlouhé zimě se setkat se Šlapkami a nasát trochu cyklistické atmosféry velké akce. Je to úžasná psychická vzpruha.
Navíc jsem mohl zaskočit za Astrála, který náhle ochořel. On dostal startovné, já nemusel platit to zvýšené.
Předehra…
Budík zvoní v 3:50, abych stihl naplánovaný odjezd v 4:30. Do Přerova jsem dorazil těsně po šesté. Ještě jsem se zastavil na Šlapkovské ubytovně Stavařov. Měl jsem od Kolíkáče slíbeno, že mi přiveze novou vestu v týmových barvách. Asi jsem ho vytáhl z postele, nicméně za chvilinku je venku a já držím v rukách novou vestu. Počasí vypadá, že ji nebudu potřebovat. Takové drobné zklamání hned na začátku.
Po chvilkovém hledání nového vjezdu na výstaviště jsem zaparkoval. Následují už rutiné záležitosti, zaregistrovat se (záměna s Astrálem bez problému) a připravit na závod. Po půl osmé jsem na náměstí a vyhlížím oranžové dresy. Stoupl jsem si ale nějak nešikovné, všichni jsou víc vzadu. No, nic, však po startu, cestou z Přerova pokecáme. Jediný s kým jsem si ale pokecal byl Hanato.
…a závěr
Je odstartováno. Navzdory předstartovním výzvám pořadatelů se jede za zaváděcím vozidlem hodně svižně. Asi ho řídí nějaký závodník :) Jedu kolem čtyřiceti a balík je v trapu. No, nebudu tady řešit rychlost \"safe car\". Vyjíždíme z Přerova a stále čekám, že se někde objeví jádro skupiny \"A\". Až po závodě jsem se dozvěděl, proč se tak nestalo. Příčinou byla havárka v podjezdu za účasti Rainyho a Gavoše.
S Hanatem jedeme společně až pod Slavkov, kde mi nenávratně mizí. A nejen on. Bez nějaké krize a v rovnoměrném tempu vyjíždím nahoru, kde se utvoří odhadem sedmičlenná skupina. Ještě před sjezdem na státovku je potěšena moje ješitnost. Starší kolega pochválil moje rovnoměrné tempo a řekl, že je vidět, že jsem cyklista. Už jsem jak fotbalista, umím klamat tělem :) Škoda, že pýcha nenadnáší. Byl bych lehčí o dvacek kilo a hned by se mi jelo lépe.
Nájezd na státní. Vzorně spolupracujeme. Rychlost se pohybuje kolem 45-50km/h. Chvíli na špici a pak do háku, kde se tep pohybuje kolem AP. V pohodě tak odpočívám. Hrneme to společně směr Potštát a Olšovec. Převálcujeme jednu, dvě skupiny, které míjíme jak Pendolíno noční osobáček. Poslední skupinu jsme dojeli kousek před Olšovcem, kde jsme nepochopitelně zpomalili. Snažím se skupinu opět rozjet, ale nikdo už nemá zájem. Každý se šetří na Partutovice. Asi vědí proč. První bufet, jsoucí na začátku stoupání, projíždím. Za jízdy si beru jen banán. Stejně jako na Slavkově, mi všichni odjedou. Chvíli se držím dvou jezdců, přibližně stejné kategorie. Věkové, výkonnostní určitě ne. V Partutovicích mi pomalu odjíždějí a já se začínám trápit. Sjezd do Oder by byl pohádka, ale jedu ho sám. Osamocený jezdec, kterého dojíždím nemá zájem o rychlejší jízdu. Přitom to bylo on, kdo mě předjel před vrcholem v Partutovicích, zastavil se u svého doprovodu, dojel a znovu mě předjel. Tak nevím. Každopádně jedu sám, tepy si hlídám kousek nad AP. Větrná rovinka před Odrama a Dobešov nejsou nic moc, musím se pošetřit. Za chvíli jsem ale dojet skupinkou, která mě do Oder dotáhne. Ve stoupání z Oder na Dobeš mi zase odjedou. Takto to jde až na druhý bufet (107.km), někoho se zachytím, na rovině dobrý, v kopci odpadám.
Druhý bufet si užívám. Hlt piva, něco salámu s rohlíkem, meloun a zakončím opět hltem piva. Spokojeně odjíždím, s vědomím, že mě čeká poslední kopec. Kolem Helfštýna nahoru do Lhoty. Tady se dělí trasy A a B. S úlevou odbočuji na krátkou. Dám si závěrečný super lomcovák, Slehu. Nevím, jestli je to Slehou, nebo vědomím, že do cíle mi zbývá zhruba hodina jízdy, ale najednou se mi jede o sto procent lépe. Už se nešetřím a TF se usazuje nad ANP. Problém nastal ve vesnici, kde se najíždí na kostky (Radslavice?). Chytla mě druhá křeč. První byla hned za prémií na Slavkově do lýtka. Teď pro změnu do vnitřní strany levého stehna. To je pech. Zrovna jsem dojel jednoho samotáře, kterého chci urvat. Budu rád, když ho uvisím. Ovšem, zachránily to kostky. Jakmile jsme na ně najeli, dal jsem velkou a jel hlava, nehlava. Natřásání svaly promasírovalo a udělalo jim očividně dobře. Kolegovi samotářovi asi ne. Zůstal za mnou. Zalehl jsem za řidítka a jel co to dá až do Přerova. Závěrečný spurt už byl takovou krásnou tečkou za mým osamoceným trápením.

Na závěr něco statistiky
135 km
Oficiální čas: 5:00:28
Celkem dojelo: 113 závodníků
v kategorii BM3: 25
Umístění:
89. absolutně
23.v kategorii BM3