Dobře si vzpomínám, jak jsem loni pln nadšení psal report z Rampušáka. Tenkrát první maratón, první závod, jak se říká přes závit, první závod s kopci delšími než 4km, první spurt na dvoustém kilometru :-)...
Vše je jednou poprvé. Čas pokročil, zimní příprava utekla, první závody jara proběhly, první letošní křeče z jarních „kaší“ odezněli a máme tu víkend 17.-18.5. a mamuti do Moravské brány přiběhli.
Tradiční sled událostí, jak už před maratónskými štrekami bývá:
Ubytování, pořádná večeře, vykecávání do ranních hodin, hektické ráno, sacharidová snídaně, čekání až přijde chuť na záchod :-). Však to všichni znáte, nemusím popisovat...
Tady je pár mých postřehů a útržků z těch cca 6 a půl hodin co jsem kolem Odérských a Hostýnksých vrchů strávil v sedle kola:
Tedy chronologicky. Snídaně šampónů, tradičně jogurt s müsli, k tomu nějaký energetický nápoj na probrání. Musím říct, že se mi spalo přibližně jako před zkouškami. Čistého času cca 5hodin, pro mě docela málo. Na náměstí se náš „happy team“ dostává tak nějak každý po vlastní ose. Na startovním čtverci si potřesu ruku s kamarády. Hochům jsem záviděl, jejich rady a porady ohledně toho, jak se pojede společný balík, se neposlouchali lehce. A jelikož mě z Kolodějí nemají rádi, tak jsem hold jel sám a do spolupráce se nepřidal :-). Starťák jako tradici jsem si nemohl nechat ujít. No ale už jsem zažil horší. Přesně v 8.00 to odbouchli a pedály jsem zaklapl hned vedle Léni a Ice a udělal první metr pohybu z trati bezmála 220km.
Start
Kvůli lidem se jelo městem za autem. Natlačil jsme se trochu více ke špici balíku a očekával až to nadobro oficiálně odpískají. Po odmávnutí se samozřejmě trochu zrychlilo ale nijak závratným tempem jsme začali projíždět první vesničky moravské a brdky zatím lehounké. Všiml jsem si motorkáře Libora Matějky a také jeho vlasatého synátora, co zezadu vypadá, jak synátorka. Ten ovšem šlape, objel jsem vedle něj prakticky celý Pičín, tak si ho pamatuji. Další momentka je na levé straně stojící Pavel Matoušek s prázdným zadním kolem. Smůla ho po pádu na Morávském poháru bohužel neopustila. Člověk by řekl:“ Je to sport“. Ale právě pro sportovce je to v tu chvíli neštěstí. Opět zavzpomínám na Krále, kde před Zdíkovem mi Tufa řekli: „Dál nejedeme“. A já bez náhrady jsem se šel na občerstvovačku nažrat a věděl, že mi závod ujel. Brrr!!!
Slavkov
Pocity: Dusno, pot, první vážnější selekce závodu, očekávání, jak mi to pojede.
Rozjelo se to až v té těžší pasáži. Nabyl jsem dojmu, že úplně vepředu je Jura. A druhý dojem byl ten, že dnes to bude těžká fronta. Nohy jsem měl jak balóny. Ale říkám si, že tempo někde na rovinách to v nohách trochu rozjasní (Pokud se na ty roviny nahoru dostanu!). Stíhám Krupiho a po boku jede Davídek Klímů. Tak se utěšuji, že to není úplně volšové.
Nahoře se sbírá grupa. Silnice teda šíléná, panely, zadní kolo lítá. Úplný čelo závodu dojíždíme ve stínu lesa. Ještě předtím jsem si neodpustil poznámku k jednomu hochovi co měl na dresu 53x11, schopnost a vlastnost dělat díry vážně nemusím. Dojedeme balík a ihned pohoda, tedy se výletuje. Jura nikde, škoda ho, ten dres KC Brno byl Michal Chadim...
Partutovice
Tento jsem zákeřný kopec jsem hrubě podcenil, začátek krása, konec katastrofa, nahoře nad vesnicí neznám své vlastní jméno...:-( Připomnělo mi to Dlouhou Louku. Člověk si myslí, že je konec. A teprve, když přijede do vesnice, tak zjistí, že to co mezitím jel byla skoro rovina. Nahoře mám pocit, že mi bouchnou nohy. Bez morálu, bez ochoty něco podniknout. Nechávám se dojet skupinkou a až před Odrami to dojíždíme. V táhlém sjezdu párkrát protáhnu špici a snažím se skupinu naladit na rychlost alespoň 65, aby jsme to sjeli co nejdříve. Dojet to těsně před kopcem, to by bylo skupinové harakiri. Snad kdyby se jel Mamut jako rovinářský závod, tak ho snad vyhraji. Nepamatuji si, že bych někdy dokázal držet rychlosti kolem 55, tak dlouhou dobu...
Pár kilometrů před Odrami to sjedeme a v balíku zase zjistíme, že se ZDE výletuje.
Odry
Konečně se rozjíždím. Serpentýnky mi nevadí. Jedu dost vzadu ale pořád to mám před sebou, neztrácím kontakt, dokážu zrychlit, pocit obstojný. Celkem si věřím a nohy už nejsou, jak holínky. Kdybych věděl jak to vypadá nahoře, tak jsem se nechal procedit balíkem. Takto jsem zůstal vzadu. Vítr fučí z boku, balík natažen. Po chvíli se udělaly terezíny a tak jsem tušil, že to opět ujede :-(. Ve skupince přede mnou vidím Krupiho a na záda mi funí Michal Chadim z KC Brno. Nekonečný magnet končící na absolutním horizontu mi opět otáčí sebevědomí směrem dolů. Na vlnkách se odtrhávám od skupiny a jedu si pro Krupiho. Hoši to ale valí, střídají...tyhle vydané síly mi budou ke konci chybět a tak se opět nechávám docvaknout skupinou. Krupiho sjíždíme až podstatně dál....
Země nikoho
Čelo je na dohled, skupinka které se po sjezdu z Oder zformovala není malá a tak se zejména Krupi ( a jeho maminka v autě) ujali vedení a začalo se docela točit. Vlastně až zde jsem pochopil, že ten Mamut vlastně nebude žádný pouťák:-) . Buď člověk plandá za těma hovádkama někde v procentech nebo naopak lítá po brdkách v Moravské bráně na velkou. A z nohou si vyrábí grilované párky. Vedro, prach od náklaďáků...zážitky zrovna ne k zapamatování ale jsem si vědom, že tenhle úsek jsem proklínal nejvíce. Louže alias past na mamuty, kterou zažilo jen cca prvních 50 poté už vyschla. Rázem skupina vypadá jako borci na cyklokrosu. Plán byl takový, že pokud koleno bude cítit více než minulý týden na závodech, tak to stočím na kratší variantu. Ano nohy teda stáli za velký kulový, ale koleno bylo spolehlivé. Prolétli jsme Lipník a pak 2kilometrovém stoupání jsme se rozdělili. Jak já si přál, aby jel Krupi dlouhou....Tak nazdar brachu!
Marní stíhači
Zůstali jsme 3. S Michalem Chadimem a jedním Vokolkem z Hlinska jsem pořád ten balík borců před námi viděli. Byl to cca kilometr. V jednom výhledu jsme je zahlédli. Je to sice kilometr ale zároveň vzdálenost až do cíle. To už se sjet nedá. Jedině jet absolutní podlahu a pak si pod Tesákem vykopat díru a lehnout od ní...Co nám zbývalo? Točíme tempo, pravidelně střídáme, Michal si stěžuje na zažívaní. Kolem ještě projede Matějka na motorce a řekne nám přibližnou ztrátu. Ale odpověděl jsem mu jen: „Hm, dík“ Nic víc vyplodit nešlo. I těch pár minutek, co by šli spočítat na prstech jedné ruky, bylo moc.
Přejezd Hostýnských vrchů
Moravští ogaři pracovali i v sobotu. Opravy na silnicích jemným štěrkem mi naháněli černé chmury na blížící se defekt. Upřímně říkám, že pokud bych v této chvíli píchl, tak jsem si s duší šel na hodinu hrát na louku a počkal na slavnou skupinu B. Opět jsme jim zazáviděl...
Menší krize, chvíli jsem se schoval na třetí místo v naší grupě a před Tesákem přišli křeče.
Úplně na čas, říkám si! Tesák jsem čekal horší, i s těmi mírnými křečemi se to dalo pěkně vyjet. K tomu v nejprudší části odpadnul Michala a s Vokolkem jsme věděli, že pokud se nestane něco extra, tak už to asi dojedeme společně sami.
Kolega bufet projíždí, posílám ho ať jede, že si to docvaknu. Dva kelímky kofoly mě docela osvěží a nechávám si dolík ioňták. Opět jsem se utvrdil v názoru, že tělo je černá skříňka do, které není vidět. Po pár napití z iontové chemie křeče přestali. Vokolka dojedu až před Držkovou a čekám na stojku u Kašavy o které mluvil Iceman ze spaní :-).
Za tímto překvapeníčkem dojedeme jednoho borce, kterého ti před námi vytrousili. A společně dojíždíme na poslední výšvih Hadovnu.
Hadovna v pohodě, dal jsem si další chemický hnus Speed8. V balíku by se možná jeli bomby, takto opět spíše tempo. Zničehonic se za námi objeví hlas se slovy:“ To jste mi dali!“ Jirka Ježek po defektu znovu na scéně. „My ne!“ odpovídám. Frajer nám přijel udělat společnost.
Ne, Jiří nás nerozvěsil ale roviny s ním na čele byli docela povzbuzující. Valili jsme to vítr nevítr kolem 50 a dle svého stavu jsem začal tušit, že se ještě dnes dostanu zpět do Přerova. Na posledním bufetu Jiří nestavěl. S Vokolkem jsme si vzali pár kuliček hroznového a meloun. A snažili se Ježoura ještě dorazit. Za to třetí začal hodovat a tak jsme nečekali...
Brdky co tu před člověkem vyrostou dříve než je stačí přejet už nejsou, tak kouzelné jako zpočátku. Pily ale točíme dál. Však ono to asi ani nemá cenu shazovat.
Až na kostkách jsem ho docvakli a přes nesmyslnou prodlužku skrze záhonky a hnoje. Jsme se vynořili před lesíkem, který je už pár kilometrů do cíle. Kluci spurtovat nechtěli, ani jsem se pořádně nedozvěděl proč??? Na koberci jsem chvíli před nimi.
Pěkný závod. Je otázka, který z maratónů je těžší či lehčí. Každý má své kouzlo a zákeřnosti.
Největší krizi závodu jsem měl bezesporu při cestě na večeři. Sotva tahám nohy, trochu se ozývá koleno, ale nyní, když píši report už není nic cítit a nemusím se tolik ohlížet...
Tenhle týden mám těžkou regeneraci, do čtvrtka jen plavání, aby si koleno pořádně odpočinulo. Upřímně řečeno-nebaví mě to! :-( Sebrali dítěti hračku, feťákovi stříkačku, psovi kost...nechápu co jsem v tom fotbale 10let viděl?! Také to vidíte stejně?
Od čtvrtka kvalitně potrénuji a na Doksech a poté Sudetech se kvalitně opět zboříme ;-).
Mějte se, zatím Malina.