Zlatý hřeb letošní maratonské sezóny. To je Beskyd Tour. Každý kopec stojí za to. Všechny mají svá jména a své nezapomenutelné příběhy, které se tradují již desítky let. A některé Šlapky je skoro všechny zažily. I proto se zde setkáváme v hojném počtu, ačkoli pořádná túra je již samotná cesta do Bílé. A když už dorazíme, strávíme tu dvě noci, což jsem nezažil ani v Kitzbühelu. Spolu s Jíťou a HonzouB se ve Frýdku-Místku vydatně předzásobujeme sacharidy a nevynecháme ani zastávku pro moravskou pizzu u Anežky. Rozjetí po krátké trase přes Slovensko mi zpestří žihadlo tisícročné včely. Díky AH od VT je vše OK.

Řazení do startovního koridoru trochu zaspíme, a tak dakarskou Tatru spolu s Kolíkáčem a HonzouB marně vyhlížíme. Lesní sjezd z Bílého kříže je letos bohužel plný štěrku, a tak organizátor oznamuje, že se pojede nezávodně. Přesto se v úvodním stoupání na Bílý kříž jedou takové bomby, že to ani moc necuká, přestože potkáváme dodávku v protisměru. Ale hned na první štěrkové louži to ogar vedle mě pokládá. Uvažuji, jestli má smysl se tu vyndávat, když se balík nejspíše znovu spojí už ve sjezdu. Při pohledu za sebe vidím docela velkou mezeru, a tak se donutím vydržet s čelem. Ve sjezdu nás pár lidí dojíždí a cpe se přede mě, protože si nechávám větší bezpečnostní odstup. Ten se mi vyplácí ve sjezdu do Turzovky, kde o pár metrů vpředu havaruje Vláďa. Naštěstí se mi podaří zastavit a poté doskočit balík. Přípravu na Kelčovské sedlo jedu rozumně, takže na stěně nemám problém. V následujícím sjezdu do Bílé cítím pálící se brzdové špalky borců přede mnou. Spolu s Polkou Karolinou, která mě při Mamutu nechala na Grapech, začínáme formovat skupinku. Za odbočkou na úsek kolem Šance se skupina trhá. Lepím to. Když pak během své špice ohlédnutím zjistím, že se to opět drobí, zatímco pár stovek metrů přede mnou zahlédnu podobně velkou skupinu, rozhodnu se přeskočit. Klasikářský úsek kolem Šance je k tomu ideální. Nová skupina se také trhá, ale alespoň je tu více lidí ochotných sjíždět. A tak se po hlavní silnici na Ostravici jede kompaktně. Za zatáčkou na Smrček mi s úsměvem podává bidon Žába, který už to doma bez kola nemohl vydržet, a tak alespoň takto pomáhá týmovým kolegům. Moc díky! Smrček vyjíždíme v dobrém tempu. Ve sjezdu mě vyděsí traktor, kolem kterého se sotva prosmýknu. V tomto drsném kraji se dře i v sobotu, a tak navzdory pokynu dobrovolného hasiče a musel jet, i kdyby cyklisté padali. Naše skupina naštěstí nepadá a vzájemně si pomáhá až pod Pustevny, které ji rozbijí na prvočísla. Nahoře doplnit bidon, sólo sjezd a postupným dojížděním formování malé skupinky. Kompaktně přes Soláň, kde překvapuje Žába s dalším bidonem. Martin Hatňančík se odmítá střídat na špici, že se prý sotva drží. Ale sotva dorazíme ke Kasárne, ukáže nám záda. Z Kasárne opět sám, cestou na chvilku nabrat mladého zkřečovaného eliťáka, ale pak se Vítem Novákem na Bumbálce opět nechat dotáhnout k Martinovi. Ten ve sjezdu do Bílé opět netahá, aby měl dobře pošetřeno na spurt. Vít špatně zařadí, přesto je z naší tříčlenné skupinky druhý, protože se na rozdíl ode mě nebojí cílovou otočku ostře zkrátit. Jak jsou zážitky relativní! Vít se prý cestou dvakrát stavil zchladit v potoce, jak mu bylo hrozně. Mně se jelo naopak dobře, závodil jsem od začátku až do konce a dojeli jsme na chlup stejně.

Třešničkou na dortu je Lukova trasa pro nedělní vyjetí, spíše však dojetí. Průměrnou rychlostí 18 km/h zdoláváme lesní cesty-necesty, abychom se podívali na vyhlídku za dveřmi na Martiňáku. Díky, kamarádi, zase to bylo velké a stálo to za to :-)