Letos už mám v nohách docela dost kilometrů, dokonce jsem ujel amatérské Flandry, ale problém s levou nohou se rok od roku zhoršuje. Anatomický rozdíl v délce nohou o 1,5 cm se naplno projevil po čtyřicítce. Nicméně poslední testovací tréninky a podložky pod kufry mi dodaly naději, že bolest bude snesitelná. Ale vezmu to pěkně popořádku.

Skvěle jsem se vyspal a vyvenčil psy. Mělo být horko. Mám horké počasí rád, navíc letos vozím litrové bidony, takže se nebojím, že bych uschnul. Nálada je výborná, všechno stíhám, dokonce mám i správnou trasu nahranou v Garminu. Den předtím jsem si na WhatsAppu přečetl, že Kolíkáč a HonzaB plánují dělat domestiky pro Jíťu. Říkal jsem si, že bych taky rád pomohl: cyklistika je týmový sport, a právě proto ji miluju. Ale nebyl jsem si jistý, jestli kvůli té noze přežiju první kopec, tak jsem na výzvu „Kdo další?..“ raději nereagoval. Přesto jsem se rozhodl, že pokud se udržím, určitě se pokusím pomoct.

Na startu mi Kolíkáč sám navrhuje, ať se přidám, a já už cítím určitou zodpovědnost: prostě musím zkusit přežít. Odstartujeme. Doslova za 5 minut mi úplně vypíná levá noha. Snažím se ji nějak roztočit, ale povede se mi jenom vyhnat tepy nahoru – kvůli té trhavé jízdě jsem to udělal ještě horší. Snažím se nekoukat na Garmin a jen si opakuju: „Hlavně ať teď není kopec, jen to ne...“ Ale pípnutí Garminu ukazuje 4 km na vrchol. Ubohých 190 wattů (moje 2. zóna) a tepovka 170. Nemůžu najít převod, který bych ušlapal. Když jsem v kopci unavený, vždycky si můžu stoupnout a „tančit“ do pedálů jak dlouho chci, ale teď se prostě nezvednu: ta bolest je příliš ostrá. Dá se to přirovnat snad jen k prudké bolesti zubů – zdá se, jako by mi do nohy vůbec neproudila krev. Napadá mě, že to zabalím, ale cyklistika je týmový sport, musím bojovat ne za sebe, ale za tým. Tahle myšlenka mě motivuje. Otáčku za otáčkou nějak stoupám, zvedám se ze dna...

Můj pohled je přilepený na třech oranžových bodech, které se pomalu zvětšují... Přibližuju se, ale zbývá 400 metrů stoupání a úplně mě to odpojí. Vtom ale vidím, jak se HonzaB ohlíží a říká, že je tam Ryba blízko. Cyklistika je týmový sport: sjíždí ke mně a posledních 50 metrů mu jedu v háku. Sám bych to vzdal, to vím jistě. Letíme společně dolů. Bohužel ve sjezdech a na rovině proti větru jsem moc platný nebyl: snažím se pomáhat, ale akorát všechny brzdím.

Pak ale nastal zajímavý zlom v mém rozpoložení: čas jako by se vrátil, úplně jsem zregeneroval a noha mě prakticky přestala bolet. V předposledním kopci před bufetem jsem nohu trochu otestoval – „tančit“ ze sedla už můžu. Poslední stoupání mě neděsí, spíš se bojím, co přijde pak. Snažím se maximálně pošetřit síly na Grapech, abych byl aspoň trochu užitečný, ale když po stoupání najedeme na vítr, jsem absolutně k ničemu. Ale aspoň jsem udělal křoví pro hromadnou fotku v cíli :).

Spousta emocí. Jsem nesmírně vděčný celému týmu a Jítě patří obrovská gratulace – bylo to velmi důstojné a krásné vítězství!