Loni se organizace maratónských výletů moc neosvědčila a tak ani letos nikoho nikam lákat nechci. V zimě jsem měl asi realistickou chvilku a při vybírání dovolený objevil něco kratšího bez hodinovejch kopců a přišlo mi to jako příjemná změna.
Naštěstí. Vláďa sice straší dlouhým rukávem, ale já už se pár dní aklimatizuju a tuším své. Na start sice jedeme v mrazivých 11 st, ale v 8:00 už je 15. Ještě stihnu sundat vestu a už se jede, krátký-krátký hned od startu.
První kopec je po 7 km, přesun pod něj je v klidu, ale pak se to trochu v kopci ucpe. Beru to s nadhledem, že chvíli nepojedu na max, to určitě nevadí. Nakonec se kolem ustálí lidi co jedou podobně. Wattově to vlastně vyjedu dost pěkně, ve sjezdu mě ale pořád někdo brzdí, takže se pomalu loučím s tím, že pojedu ve skupině s Vláďou. Nakonec to ale klapne za poslední zatáčkou a já jen můžu zařvat "tak jedem" a jít na špic roztočit kolotoč.
To bohužel zabíjí nějakej psychouš, co táhne roviny a magnety jak nasraná žába, ale ve sjezdu stávkuje. Dost lidi ho řeší a ani nevím kde nakonec zmizel.
Jinak se jede pěkně, dokonce se zadaří odpojit Vláďu a zařídit mu bezpečák do sjezdu ke Gardě. Ochutnávku lze najít v přenosu 3.etapy letošního Tour of the Alps, ale realita vše předčí.
Lezu si na čelo skupiny a spurtem z každý serpentiny natahuju naši skupinku do dlouhého hada. Občas mě někdo prostřídá, sna aby se nezpomalovalo. Chechtáme se u toho jako smyslů zbavený. Jo, cykloporno, bratru za 40 euro.
Po sjezdu se moc nejede, čekáme na Vláďu, ale pak už si tak nějak jede každej svý. Já bohužel podlehl dojmu, že to dám na 2 bidony a hlavně mi chybí ten s čistou vodou. Takže není jak se polít a vysvobodit ze spalujícího žáru, nedělá mi to dobře a tělo se přepíná do nouzového režimu a já nijak neprotestu. Docela jsem si zazávodil a tak nahoře plením občerstvovačku. Vůbec poprvé v Itálii jsem zastavil na bufetu, tak to aspoň pořádně vyzkouším. Tousty s nutelou teda vyhráli i když to žádná gastro perla není, ale co, v dalším pasu to určitě vypotím...
Další úsek pod poslední kopec je tak nějak v pohodě, že bude poslední pas, ale tam už se naplno projevuje vedro a únava. Naštěstí fandící rodina dodá dost sil dojet na další bufet - už chápu proč jsou tak často. Tam už jen střídmě, ale polit se vodou dost pomůže. Následuje hezkej sjezd, kde mě vyruší až prudce gestikulující pořadatel, takže spálím kotouče při brzdění ze 70ky, jen abych zjistil, že si prostě normálně povídá s kolegou... pche!
Dojezd do cíle se docela vleče, jedeme údolím, většinu času sám, předjíždím lidi co buď nehákujou, nebo nestřídaj. V posledním brdku náznak křečí, ale cíl je za 2 km, takže pohoda a vlastně asi dobře zkalibrovanej výkon.
No musím říct, že to je asi nej závod v poměru cena výkon, jen škoda, že okolí gardy bylo super na cyklistiku naposled asi někdy v devadesátkách, takže to na další dovolenou moc nevidím...