V Praze se jede pro mě symbol úpadku amatérské cyklistky, kdy vrchol sezony není ujet 200 km maraton v horách, ale #nesesednout na Pekařce. Konec světa, kde když se nezmáčkneš přes horizont, tak to máš minimálně za 50 km samotky a ne, že tě do minuty nabere dalších 50 selfie tyčí a vezeš se dál.
A já se chtěl válet na chalupě, jenže na jihu Čech dostali nápad udělat etapák, účast se zdála slabá a já pojal potřebu zachraňovat amatérskou cyklistku. Žel bohu ve chvíli, kdy moje tělesná schránka taky prochází tak trochu dekadentním obdobím.
Začalo se dopolední časovkou, bylo vcelku vedro, vzhledem k etapám jsem se nechtěl vysilovat projetím trati, což se ukázalo jako chyba, protože Jíťa říkala cosi o houpavé pasáži a já to pochopil trochu jinak.
Před startem mě ještě odchytila hlídka PČR a vyzvídala o co jde a jestli je to povolený, já zrovna na misi záchrany cyklistiky a oni takhle. Na koze s diskem, v kombošce a kapce jsem vyhodnotil, že je asi blbost tvrdit, že hledám památník Bitvy u Sudoměře. A tak jsem mlžil, protože sem prd věděl a snažil se je uchlácholit tím, že pravidla časovky a silničního provozu jsou zcela a bez výhrady kompatibilní. No nakonec odjeli pryč a já zjistil, že za 3 minuty startuju.
Start jsem stihl asi o 20s, po startu teprve zapínal garmina, hledal trasu a tak nějak se usadil na 40+ km/h co jsem chtěl jet a zaútočit na bednu v kategorii. Po pár km skončilo to o čem já si myslel, že je houpavá pasáž, silnice se zvedla a začalo to, o čem si Jíťa myslela, že je houpavá pasáž. Po ambiciózní minutě na skoro 400 W, sem si sednul a po další minutě pochopil, že to nebyl náhodný brdek na trase ale začala kurňa brdkatá pasáž a já chcípnu.
Když to po sedmi kilometrech skončilo, už jsem nezávodil a jen se smutně ploužil do cíle. Tam čekala Jiťa, aby mi udělala krásnou fotku do alba. 4 místo pak vlastně bylo i fajn překvapení.