Už na startu počítám se sólo časovkou s hromadným startem. Můj osud mi předpoví Luke, i když si ho plánoval pro sebe. Na začátku po větru za to čelo vezme, v prvním kopci mě wodrbou a do cíle proti větru si pošlapu sama...
Co psát? Začátek jsem chvíli v balíku plápolala, brdek z Oplan po sjezdu, kde jsem byla opatrná a nechala si díru, horko těžko dolepovala, pak chvíli zas v balíku, který ale jel lajnu a mně se zdálo, že fouká snad ze všech stran a není kam se schovat. Ve větším sjezdu nevímkam mi to zas ujíždí, tentokrát sice díru nemám velkou, ale bohužel hmotnost sebe i kola malou. Zachraňuje mě jako správná Šlapka Luke, který se otočil, počkal na mě a do balíku dotáhl. Díky Luku! I když mi v hlavě šrotuje, že to stejně nebylo na dlouho, protože tohle tempo je na mě nějak celkově moc.
Trať mi moc povědomá není, ač jsem tam už někdy jela, ale zběsilé tempo skupiny mi asi odkrvilo mozek. Párkrát si dotahuju půlmetrové mezery před sebou, ale záhy to tělo ani hlava nechce snášet a já si vystupuji smířená s časovkou do cíle. Po chvíli se oklepu a v dáli před sebou vidím osamělého jezdce, z kterého se vyklube Ryba. Chvíli mi zabere, než ho sjedu a pak střídáme, balík na dohled. Dokonce se mi zdá, že se i mírně blížíme. Dojedeme je na šraňkách v Janovicích, kde se zrovna rozjíždějí. Bohužel sjíždění mě stálo tolik sil, že hned v Mitrově ve stoupání vzdávám podruhé a snad už ani s nimi dál nechci jet. Opět si orazím a zase vidím před sebou Rybu. Opět se za ním dotáhnu, ale už jsem nějak zlomená, všechno bolí, ani mu moc nestřídám, zato Ryba ožívá, jede kopce celé ze sedla, v Kácově mi už odjíždí dost, takže ho sjíždím až k dálnici, ale nemám sílu a hlava stávkuje a chce, abych už se dneska na všecko dojíždění a sjíždění vykašlala a dojela si to sama svým tempem. To bohužel není moc excelentní, zvlášť když se vítr proměnil v neúprosný ksichťák a nyní bojuji se svým nejtěžším soupeřem, kterého neumím porazit ani obelstít.
Na samotce je dost času na přemítání o všem možném... Z pohledu cyklistiky neustále váhám, zda ještě jet časovku jako trénink nebo už vyjížďku a pošetřit sil na jiné závody, takže chvíli jedu, pak zas nejedu... No neubíhá to, mám pocit, že jedu jak šnek, ale do Hradce se nakonec dokodrcám. Míjím Golema a po chvíli už zabočuji na dobře známé serpentiny do cíle. První, druhá, třetí zatáčka a už se to rovná. Proběhne mi hlavou, zda v cíli vůbec někdo bude čekat, ale tu se zjevuje na horizontu první oranžová helma a pak i těch nižších. Celá banda Šlapek si nenechala ujít pohled na poslední totálně popravenou Šlapku přijíždějící zkroušeně do cíle.
Náladu zas spraví příjemná atmosféra u vyhlášení a i když první místa obsadili přespolní, tak nám velkou radost udělal Nemi vítězstvím HP. Pak ještě příjemné vyjetí do Kosteleckého pivovaru na tiskovku a už je zase dobře.
I zželelo se Kolíkáči popravené Šlapky a už ráno domlouváme společnou cestu na Zubra, kde mi slibuje, že pojede na mě, čemuž samozřejmě nelze odolat, z toho kouká zase zábavné závodění, ale o tom až v dalším povídání...