Pevný orientační bod uprostřed letního kalendáře. To je tradiční závod Kolem Posázaví. Poprvé startuji až v druhé vlně za mladší seniory. Obdivuji Jíťu, Kolíkáče a Luka, že se rozjíždějí už z Prahy. Mně stačí dojet těch pár kilometrů z místa registrace u ondřejovského hřiště na start pod hradeckými serpentýnami. Tam, kde před pár týdny skončil můj únik na Sázaváku. Dvacet minut před startem potkávám Javiho, jak na náměstí teprve vystupuje z auta. Asi měl pěkný závod před závodem, protože to stihnul včas.
Po pěti minutách za mlaďochy vyrážíme i my. Začátek je zřejmě opatrný, a tak se stane, že za konojedskou stojkou se spolu s budoucím vítězem Martinem Šrajerem na chvilku ocitáme před balíkem. Přestože dostávám skvělý doping v podobě u cesty bouřlivě povzbuzujícího Barbánka, vítězí rozum a Martinovi říkám, že radši počkáme. Do cíle je to ještě daleko a já sám bych Martinovi těžko stačil, natož abych se s ním točil. I nadále se snažím držet vpředu, aby mi to neodjelo. Taháme jen v několika lidech a balík se netrhá. Už před Benátkami sjíždíme první opozdilce z první vlny.
Po včerejším dešti je na silnici místy štěrk, navíc profil sjezdů je dost technický. A tak je to pro mě směrem dolů těžší než nahoru. Zatímco Luke ve sjezdu do Ledečka vytvoří traťový rekord, já za ním na pouhých dvou kilometrech ztrácím deset vteřin. Dva borci přede mnou to místo do levé zatáčky posílají rovně, naštěstí bez následků brzdí na trávě. Ve sjezdu se trhá čelo našeho balíku s Martinem a dalšími několika borci, které v následujícím stoupání už nedoženeme. Za Sázavou před odbočkou na Talmberk Barbánek nabízí kompletní servis. Sacharidů mám dost, ale ten pocit, s jakou podporou jedeme, je k nezaplacení. Oranžově vyzdobená dodávka nenechává ani soupeře na pochybách, jaký tým si zaslouží největší respekt.
Serpentýnou za Vlkančicemi projíždíme krokem, protože zde bohužel došlo k vážné nehodě závodníků z třetí vlny, kteří jeli kratší trasu. Na místě je spousta lidí včetně ředitele závodu Víta Nováka. Snad to pro všechny nakonec dobře dopadne. Ačkoli už na místě někteří lidé říkali, že je závod ukončen, hned za zatáčkou nastupují dva borci z Kova, a tak jedeme dále. Je nás ještě pořád obrovský balík. Stojku ve Stříbrné Skalici nejrychleji vyletí Petr Pröschl. Ale i on je v hákovém stoupání k Ondřejovu dostižen. Tady už se náš balík viditelně zmenšuje, ztratili jsme i Luka. Já se zbytky balíku dojíždím až k cílovému brdku ke hvězdárně. Nemám hlavu ani nohy na to ještě bojovat o čtvrté místo v kategorii, ostatní jsou o poznání silnější. Škoda té nehody a na můj vkus poněkud riskantního závodění ve sjezdech. Ale jinak to byl moc krásný závod, který jsem si moc užil, díky všem!