Realita výkonnostní cyklistiky je tvrdá, skoro se chce říct, když na to nemáš (v mém případě teď hlavně váhu), tak tam nelez. Ale osud chce, abych si Posázaví opět užil, takže trasa se kvůli silničárům zkracuje a stává jednodušší, kopce ubývají, takže si slibuju aspoň nějaké to svezení ve skupině.
Nic ale není zadarmo a tak je třeba zabojovat už v prvním brdku z Hradce, letos se evidentně nejede, bo watty nevybočili z běžných zvyklostí a to vozím bezpečnostní zásoby energie minimálně na 3 týdny. Nahoře pak nic nepodcenit a sunout se vpřed na hezkou pozici do brdku v Konojedech, které se jedou místo Oplan. Ani zde se nic extra neděje, nahoře dokonce odjíždí Martin Šrajer s Nemim v háku. Nemi si nicméně dělat kamarády nechce a tak z toho nic není. Já bych se naopak socializoval rád, tak to v zápětí zkouším vyprovokovat, ale se mnou zase nikdo nic mít nechce a tak odjíždím sám. V balíku ani náznak vzrušení a odstřelit se nehodlám, balík musí hodně teatrálně nejet, protože musím dva brdky přelézt jen v Z2 aby mě konečně dojeli.
Pak se zapracuju a koukám, jestli se něco nebude dít, ale nebude a nezbývá než se připravit na očekávanou rozřazovačku Talmberk - Ledečko. Zezadu si pak těžko budu někoho sjíždět, takže musím být před sjezdem vepředu. To se daří a vyplácí, Talmberk pak je relativně v pohodě, pokud nepočítáme nečekaný PR čas na stravě a pořádnej šrot přes horizont.
Tady už elita našeho balíku odjíždí a zbytek se tváří, že je jim to jedno. Využívám jejich svěšování a jdu si na čelo, protože kdosi na startu hrozil štěrkem a pískem po deštích, tak ať na to dobře vidím. Před Ledečkem dojíždím uprchlé elite grupy a nechám si tak kopec z Ledečka pěkně rozjet. Po minutě musím zkonstatovat, že tady se s nikým kamarádit nebudu a čekám na další skupinu. Ta se rozhodně nepřiřítila smrtícím tempem a k mému překvapení mě ani nenechala ve škarpě, místo toho na chvostu s drobnou rezervou přečkávám až na vrchol stoupání. Pak zjišťuju, že se ani nebyl tak na chvostu jak jsem si myslel, jen nás určitě přes dvacet.
Pak pozdravit Káju a Veru na Trucovně a sjezd do Sázavy na pohodu. Docvaknout si borce co se ve sjezdech nerad zdržuje a mít tak trošku bezpečák na stojku v Sázavě. To bychom měli, jsem rád, že se tady vezu ve skupině a nikam se necpu, pod Nechybou ještě fandí Žába s Barbánkem, tak to máme dnes solidně obsazené. Další Talmberk a znovu na Ledečko. Opakuji bezpečnej sjezd z čela a bezpečák v Ledečku, než se zase řadím na schvost skupiny. Rezerva z minulého průjezdu se kamsi vytratil. Už tam vlaju vcelku nedůstojně, ale nejsem sám. Petr Proschl se ptá, jestli už bude konec, nevím jestli myslí můj, svůj nebo kopce, tak řikám, že brzo, bo mě to přijde v průměru asi jako nejpřesnější odpověď, víc si povídat nechci. Horizont ale zvládám a až pod Čekánov mě čekaj zas jen samý pozitiva: holky, kluci a svezení v grupě.
Beru bidon s kolou a čekám euforický stavy, ale na Čekanově zase srážka s realitou. Nepřestává mě udivovat o kolik my ty lidi odjížděj oproti minulým rokům, watty solidní, jen pár (no dobře no...) kilo navíc. Nahoře kotvící balík do protivětru nejede a kolega nás vrací zpět, za což teda ještě jednou děkuji Michalovi Vyhnálkovi (jestli jsem číslo v té mlze přečetl a zapamatoval si správně).
Následuje krásný polet směr Vlkančice, kde teda ve sjezdu v louži krve končí jeden závodník, závod i dobrá nálada všech okolo. Kdo se asi zrovna díval na druhou stranu, tak pak začíná závodit, sice mi je ještě špatně od žaludku, ale nějak mě stádo strhne prostě ten hák nepustit, takže se jakoby závodí dál, ale já už to mám spíš s poklepáním na hlavu.
Stejně jako když za to Petr P. vezme v Skalici aby pak by stále ještě obrovskou skupinou zadupán o kilometr dál. Já se snažím viset co nejdýl to jde, ale opakuje se situace z Čekánova a když vidím jak pohubl Milan Beránek, nemám nejmenší iluze o tom, že z toho žádné extra body do SALky nebudou. Nakonec je mi útěchou, že aspoň z grupy nekončím poslední, což vzhledem k tomu k výkonu co mě to stálo dojet až sem ve skupině o 6. místo je nutno brát veskrze pozitivně.
Nakonec nemůžu říct, že bych si to neužil, vlastně to bylo fajn, možná největší skupina ve které sem dojel pod poslední kopec, takže to mělo náboj, na druhou stranu je trochu smutný, že když se silnice zvedne, tak je po závodění, ale to je holt realita cyklistiky.