Den D se přiblížil. Konečně první vyjížďka ve Šlapkách. Pravda je taková, že už jsem byla několikrát přihlášená na předchozí vyjížďky, ale 6.12. jsem naskočila i do bruslařské sekce a cyklistickou akci vždy “překazila” ta bruslařská. A tak to trvalo celé 3 měsíce. Ještě v sobotu mě zastihla zpráva, že v neděli se chystá bruslení v horách, chvíli jsem zvažovala, ale už mi to přišlo hodně hloupé se poněkolikáté opět odhlásit. Navíc jsem už byla napsaná i na sraz v Mírovicích. Já sama původně plánovala přiskočit v Nové Vsi, což bych měla tak 120 km, z Mírovic mapy hlásily 180... Po 3 měsících bez kola mě trochu obcházela hrůza, panika a nedostatek sebedůvěry, to přece nemůžu ujet. Kde jsou ty časy, co jsem jezdila ultra vzdálenosti? Už asi nenávratně pryč, člověk objeví, že jsou i jiné radosti, než jen sedět celé dny sám na kole. Počasí má být parádní, tak hlavně nezaspat a dorazit včas na sraz.

V neděli ráno se probouzím do jasného rána, na obloze ani mrak, ale auto pokryté omrzlicí a na teploměru -2°C. Ještě aby tak náledí na trase, bruslit na kole fakt nechci. Vybavují se mi děsivé zážitky z jarních závodů, kdy nám ještě v dubnu sněžilo, ale to dnes naštěstí nehrozí. Na srazu se nás sejde asi 10, některé znám, většinu zatím ne, rychle ještě svačím, aby mi nedošlo hned za první zatáčkou. Ze všech stran totiž slyším, že z Jižáku se valilo furt 400 watů. To vypadá místo pohodové vyjížďky spíš na solidní závod. Už se vystartovalo a já si po dlouhé pauze zvykám na jízdu ve skupině. Tempo vypadá, že bych mohla ustát, i když nevím, co ta vzdálenost. Po chvíli někde v Líbeznicích Kapr defektí. Čekáme, povídáme si (samozřejmě o bruslích) a po opravě jedeme dál. Cestou nabíráme další členy do balíku, je nás poměrně pěkná orange skupina, jen několik z nás (včetně mě) ji hyzdí různobarevným ohozem. Měla jsem říct Kolikáči, aby mi vzal aspoň bundu, tak příště už určitě. Při dalším defektu jiného cyklisty znejistím, silnice jim totiž dost nahrává a já už dvě díry pěkně vymetla. Vzhledem k tomu, že mám vepředu nouzově galusku, tak doufám, že si při příštím defektu nevytáhnu Černého Petra já...

Tady se také na chvíli balík rozpojuje a ženy v doprovodu chrabrých domestiků jedou poklidným tempem s bezpečákem směr Středohoří. Už vidím Milešovku, Kletečnou, do toho poslouchám veselé historky HonzyB, Kolikáče, Kapra a dalších, co si ještě úplně nepamatuji jména. První brdek nad Liťákem vyletíme a pauza na svlékání. Je divné, že nás ještě druhá skupina nedojela, ale zas bysme si mohli aspoň Sebuzín vyjet v klidu. Tak ne, už je vidíme, jak se k nám blíží, sjíždíme k řece a valíme směr největší výzva dneška, stoupání k Varhošti. A co tomu čert nechtěl, kilometr před stoupáním hlásí za mnou někdo v oranžovém další defekt, kousek se vracím, první dva jedou dál, tak chvíli koukám na toho defektícího, ale asi klukům s opravou nepomůžu, radši se vydám stíhat Kapra s Grepem, v duchu tak trochu ráda, že si kopec vyjedu svým tempem. Cestou mě dva vrchaři dojedou a předjedou, ale v sedle pod Varhoštěm na mě čekají Kapr i Grep a dál už jedeme spolu. Ještě se kolem nás prožene Nemi a snaží se sjet oba vrchaře. Kapr tahá, že mi jde až hlava kolem a říkám si, zda má on takovou fazónu nebo jsem já tak v háji. Sjezd nám naskýtá krásný výhled na Ústí, to panorama paneláků uprostřed lesů má taky svý kouzlo. Cestou míjíme oba vrchaře, další defekt, už asi pátý dnes, bohužel postižený má taky galusku a pro dnešek končí a čeká na odvoz. Na benzínce nic nepodceňuji, lámu do sebe jídla, pití, co to dá, ač i po cestě jsem se při každém defektu či zastávce krmila. Pořád mám v hlavě, že jsme teprve v polovině, abych to dojela, co když po pauze přijde blackout. Všechny mé obavy zahání veselá parta spokojených cyklistů, azurový výhled na Mariánský most a my vyrážíme do druhé poloviny se sluncem v zádech, výhledy na Střekov a Masarykova zdymadla. Je tu krásně.

Cesta zpátky po čase začíná neubíhat, tempo strojové, žádné pauzy, už asi nemá ani kdo defektit a kromě malé herecké vsuvky PČR se vlastně nic moc neděje. Respektive děje, asi mi začíná plíživě docházet, dlouho jsem nejedla a jak se nestaví, tak teprve zjišťuji, že ty zimní spacáky na rukou na lovení svačinky na zádech nejsou ideální...Moje zápolení sleduje HonzaB a asi i tu únavu na mě vidí, ochranitelsky se mě ujme a koriguje rychlost balíku, páč ty mladý vepředu se mi zdá furt zrychlujou...ne oni jedou pěkně, jen moje nohy už stávkují. Zpomalení i pauza před rozloučením s Kaprem a Bobkem mě záchranilo, já se trochu srovnala a k autu už zas dovalila v dobré náladě. Do večera jsem se oklepala úplně a hned se přihlásila na další vyjížďku na Trosky. S takovou fajn orange partičkou je ta cyklistika radost.