Poslední letošní Jičínka z Železnice na Tábor a první JCL hromaďák.

Ataky první školní den, to ještě nejsou odpoledky, tak neváhám a valím si užít poslední jízdu z Okřínku. Počasí příjemné, posezení pod pergolou s Kofolu a dalšími laskominami ještě příjemnější. Vyrážíme v pěti, Kolíkáč na špici, za ním Gurt a já si hlídám svoji VIP trojku, chráněná před větrem za těmi největšími zády. Když se náhodou mihnu na špici, hned přispěchá Smolda, aby mě vystřídal a ani ostatní mě nenechají šťavit se na čele (nebo možná měli jenom obavu, abysme stihli start🫣). Tempo podle průměru 34 km/h slušné, přispěl k němu velkou měrou Čespa, který nás i přes ten kalup pěkně a bezpečně protáhl Jičínem.

Na startu jsme až moc brzo, mám docela hrůzu z prvních pár hromadných kilometrů do Bradlecké Lhoty po hodně frekventované silnici. Je odstartováno a držím se vcelku vepředu, naštěstí se letos jede docela poklidně, až bych řekla, že se spíš nejede a to ani za odbočkou z hlavní, díky čemuž jsem pořád v balíku. Až v Kyjích za to konečně někdo vepředu bere a balík se začíná drobit. I přesto je až ke šraňkám pořád na asfaltce husto. Vidím nedaleko před sebou růžového Karlose, nově v belgických barvách Honzu Píchu a Fandu Landu, který se kolem mě prožene, ale v nejlepších dresech zatím nikde nikdo.

Připadám si trochu nepatřičně, že jsem se nějakou náhodou octla ve špatné skupině, ale vtom mě předjíždí Barbánek a Pepa Vejvoda, tak je nejspíš vše v pořádku. Čekám, kdo další bude následovat, protože se kopec zalamuje víc a víc, a to mi nejde. Na šotolině nikdo žádnou hranu nejede, spíš si všichni hlídají stopu, aby nevydefektili na odvodňovacích kanálech, což je zde každoroční tradice. Díky tomu se tady dá trochu polevit a nabrat síly do dalšího stoupání. To nemám ráda, je po kostkách a pak následuje do cíle docela rozbitý asfalt, který opět v cíli vystřídají kostky. Tam se kolem mě přežene Čespa a těsně mě ještě skočí Korďas. Je prostě dobrý v těchhle prudkých pasážích.

V cíli se hned vrhám na melouny, Fanda Landa mě i další oběti ve svém okolí krmí banány a rozinkami ataky svými rozumy ohledně opic (jak to mají ony s těmi banány). Následuje velké finále při vyhlašování, kde slavíme trojí Oranges úspěch - Gurt, Barbánek i já jsme na bedně za celkový seriál. Foto u mini rozhledny Tábor a pak už se musíme vydat na cestu zpět do Okřínku, než se setmí. Až do Jičína jsme trochu roztrhaní, tam už se sejdeme zase v pěti a až za Kopidlno táhnou s citem špic Kolíkáč a Čespa. Rychle se stmívá, tak je vystřídá Gurt a Smolda, kteří mají světlo.

Smolda jede na špici jako o život, klobouk dolů, asi si chce vynahradit nepovedený závod. Tentokrát padl Černý Petr na něj a na odvodňovacím kanále procvaknul duši. Do cíle ale statečně došel (body do Šlapky jsou prostě motivace😊). Kadenci točí snad dvojnásobnou co já, ale musím si radši vlézt za Kolíkáče, protože jen z pohledu na tu neskutečnou frekvenci dostávám křeče do očí. V Okřínku se s námi loučí Gurt a my ostatní pod pergolou také a vydáváme se vstříc svým domovům.

Škoda, že takhle pěkný věci musí jednou skončit, uteklo to jako voda a teď zas dlouhá pauza a čekání na příští sezónu. Kéž by byla aspoň stejně fajn, jak ta letošní...