Zlatý hřeb letošní sezóny se blíží. Pro mě už potřetí, pro Kolíkáče podruhé a pro Jíťu s HonzouB premiérově. Naopak chybí Luke, který tento závod objevil, i dřívější účastníci Žába, Vláďa a Sergei. Pro jedinou jízdu doplňuji na kazetu čtyři zuby navíc. Přestože Žába varuje, že s lehčími převody se jede zbytečně pomalu. Jenže brutálně ostré a zároveň nekonečně dlouhé alpské sklony v rozumné kadenci bez nedůstojného šněrování nevyjedu. Ubytujeme se opět v osvědčeném Kirchbergu, odkud máme šest kilometrů z kopce pro rozjetí na start.
Letos je ráno nejtepleji, rozednívá se při 15°C, a tak si vystačím s novinami na břiše, zatímco vestičku ani návleky na ruce vůbec neberu. Je to přece závod. Ve spěchu poněkud odfláknu mazání opalovacím krémem, takže se mi nezkušeně podaří spálit i na konci léta. Kolíkáč s HonzouB plánují dělat domestiky Jítě, já hodlám porazit sám sebe. Od startu se peloton nervózně míchá, když si každý hledá místo, kde bude spokojený. Poprvé se sklon zvedá nad 10 % a hned je klid. Zdraví mě Michal Šot z Kilpi Racing Team. Nehledě na délku závodu jedu, co to dá, ale v závěrečné serpentýně Thurn Pass ztrácím kontakt s čelem a řadím se do druhého balíku.
A pak přichází to, čeho jsem se bál. Sjezd. Kde jsou ty časy, kdy jsem měl sebevědomí takové, že mi nic neujelo, naopak jsem mohl lecco dojet. Zbytečně přibržďuji a balík mi odjíždí. Naštěstí je za mnou ještě dost lidí, takže dole jsem v početné skupině. Přejezd prvního údolí je tedy v suchu, i když skupina nedrží tempo, protože dva nejlepší borci střídavě nastupují a chvílemi i odjíždějí, aby byli zase dostiženi. Zábava to je, ale poněkud zbytečná, když v tomto závodě stačí jen počkat na další horu, kterou pojede každý za své. Gerloss Pass. Noviny jdou do zadní kapsy a brýle na helmu. Nevím, jestli nemůžu popadnout dech z pekelného sklonu nebo z nádherných panoramat.
Nahoře občerstvovačka, kde jen odhazuji noviny a začínám sjíždět sám, abych měl bezpečák. Ale bohužel příliš malý. Na chvilku se dostanu do malé skupinky, jenže v děsivém sjezdu do Zell am Ziller mě předjede obří balík a já nejsem schopen chytit ani toho posledního. A tak jsem dole před dvacetikilometrovým údolím jako kůl v plotě. Nemám šanci nikoho dojet, za mnou taky nikdo, a tak jsem až pár kilometrů před další horou sám dojet skupinou, která ani nijak dramaticky nejede. Ale i tak jsem rád, že si konečně na chvíli odpočinu, abych se nějak rozumně vyškrábal na Bruckerberg. Zde stejně jako loni doplňuji kapsy hromadou gelů a jeden bidon. Celkově tak vypiji pouze tři třičtvrtělitry. Bylo to tak tak, poslední kopec už jedu jen na výpary.
Ve sjezdu zase ztrácím, ale alespoň mě předjíždějí jen jednotlivci, když žádná skupina na obzoru není. Další část závodu je klasikářská, takže postupně dochází k vytvoření skupinky. Zřejmě sem nepatřím, protože když jdu dopředu, ozývá se žádost o „leichter Spitz“. A tak se na obávaný Kitzbüheler Horn letos vlastně těším. Po něm už není žádný sjezd. Poprvé v životě se cítím jako vrchař, když v nikoli smrtelném tempu nahoru pomalu, ale jistě předjíždím asi patnáct borců a ještě mi zbývají síly na spurt proti dalším dvěma těsně před cílem, aby diváci měli na co koukat.
V cíli vyhlížíme oranžovou trojici, ale s velkým náskokem samostatně doráží můj dvojník na zeleném oři. Jíťa poslední kopec zajela jen o minutu pomaleji než já, čímž o pět minut porazila můj loňský čas. Jestli se oba budeme zlepšovat tímto tempem, za pár let je vítězství naše! Honza s Kolíkáčem tam nechali všechno. Unavení, ale plní dopaminu bez pudu sebezáchovy s Honzou poskytujeme televizní rozhovor á la Standa Řezáč. Tak uvidíme, jestli se na internetu uvidíme. Mein tactics zkusit Šůšn 😊