Na poslední chvíli se rozhoduji zkusit tento víkend opět dvě akce. Trasu závodu z Malé Skály tvoří tři okruhy kolem kalicha, totiž Husova pomníku vytesaného do skály u Klokočí. Prezentace končí už hodinu před startem, a tak s Aldou stíháme jedno kolo na rozjetí. Je tak chladno, že beru pláštěnku místo vestičky. Ale na slunečném startu jde všechno dolů. Bohužel se řadím až do třetí řady, takže nemůžu stínovat žádného týmového kolegu. První úsek vede údolím Jizery po rozbitém asfaltu a spíše klesá, takže se to dost natahuje a přede mnou praská. Obdobně jako na Klikáčích tedy hned na začátku pálím sirky lepením ztráty. Jedu na limitu a oproti Klikáčům se mi daří docvaknout čelo, jenže vzápětí přichází odbočení doleva do ostřejšího brdku, nástup a já už vypadávám.

Jakmile se vzpamatuji, vidím před sebou větší skupinu. Nejedou, a tak nemám problém se k nim brzy docvaknout. Jenže nejedou, a tak se skupinu snažím rozpohybovat já. Na moje nástupy ale nikdo nereaguje. Když před sebou zahlédnu Luka, mám motivaci úplně odjet i sám. Na to už někteří členové skupiny slyší, takže se k nám po chvilce přidávají. Ačkoli je závod jen na padesát kilometrů, nikomu se nechce tahat v tempu.

S vidinou toho, že cíl je po dlouhém technickém a dole v obci navíc nepřehledném sjezdu, kde budu jeden z nejpomalejších, proto nemůžu čekat až na závěr. Profil nenahrává ani úniku, když tu není žádný dlouhý kopec, jen série brdků, kde sice lze pár desítek metrů získat, ale těžko je pak udržet. Proto se snažím skupinu maximálně očesat. Ve druhém kole v brdcích nastavuji vyšší tempo. A ve třetím kole v každém brdku nastupuji. A daří se, před cílovým sjezdem už jsme jen ve třech s Lukem a Miroslavem Hrabětou. A tady už je z mého pohledu jasno. Sjezdař Luke nemá konkurenci a já jen stínuji Miroslava.

Pódium jsme obarvili do oranžova, v jedné kategorii zcela. Žába, Vláďa, Luke a já jsme obsadili první čtyři místa ve čtyřicítkách. Alda třetí do třiceti let. A opět suverénní Jitka.