Po delším přemítání jakým způsobem se do Tater přepravit odjíždíme ve dvou s Hankou v pátek ve tři odpoledne autem směr Poprad. Spojili jsme příjemné s užitečným a kromě závodění to pojali i jako malý výlet. Na Slovensku jsem nebyl již dlouhých patnáct let.
Cesty autem jsem se předem obával a realita předčila očekávání. Již na dálnici do Olomouce velmi hustý nervózní provoz. Rychlá auta, pomalá auta, kamióny, auta bez řidiče (dámy promiňte, ale to, co za volanty mnohdy předvádíte je jedna nekončící katastrofa), vše na jedné hromadě se všemi problémy které tato kaše notoricky přináší. Chce to klid a železné nervy, dvě vlastnosti, které mi do kolébky příliš naděleny nebyly. Ještě že mě Hanka za volantem střídá. Jezdí lépe než já, má na to prostě šikovnost i trpělivost. Dálnice je ovšem jenom předkrm. Přejezd česko-slovenského pomezí je nepříjemným pokračováním situace na dálnici, nekonečné ploužení se za kamióny a pomalými auty po klikatící se vozovce. Nedaleko za hranicí předvádí slovenská polícia, že si s tou českou mohou upřímně podat ruce. Naprosto nesmyslné označení obce Kolárovice a chlapci v uniformách za bukem vykazují činnost a rejžují prachy. Jenom díky blikajícím protijedoucím vozidlům unikám dramatickému snížení své životní úrovně. Naprostá katastrofa nastává v úseku Žilina-Martin-Ružomberok. Kdo jel do Chorvatska a protrápil se okolo nedodělaných dálničních tunelů, ten má přesnou představu o tomto slovenském úseku v pátek večer. V půl deváté je jasné, že prezentaci v devět nestihneme. Volám tedy pořadateli, zdali nebude náhodou prodloužena, naštěstí ano, do 22:00. V půl desáté konečně náměstí sv. Egídia v Popradu a patrání po místu prezentace. Podrobnou mapičku jsem si samozřejmě nevytisknul, tak zkouším najít nějaké šipky a ptám se lidí na ulici. Nikde nic, nikdo nic neví, mobil pořadatele již vypnutý. Rezignovaně usedáme na náměstí, dáváme si pizzu a přichází záchrana v podobě dalšího blázna, který si chce druhý den huntovat na kole tělo, kterým jsem poslán na místo prezentace. Uf, konec dobrý, všechno dobré, alespoň pro tento den. Nalezení penzionu a ubytování se daří již bez problému.
Ráno budíček a včasný příchod na start. Za každou cenu se chci vyhnout školácké chybě z Beskyd, kdy naprosto zbytečně jako naprostý zelenáč přicházím pozdě na start a pak se zoufale pokouším celou první hodinu dojet čelo závodu, což se mi samozřejmě nepodařilo.
A přesně v 8:15 slavnostní start. Moje představa byla, že dojedeme za závaděcím vozidlem do Starého Smokovce, kde bude letmý ostrý start. Jedu tedy celý kopec na doraz, stejně mi to odjíždí, ale najednou ve Smokovci všechno stojí a čeká se, až všichni kopec z Popradu vysápou. Teprve za nějakou čtvrthodinu zazní výstřel, přejede se elektronický rošt a začíná se závodit. Na mě to dělá dojem, že jsem si mohl celou tuto náročnou předehru ušetřit, sehnat ubytování nedaleko Smokovce a přijít vysmátý až na ostrý start. V Popradě totiž dle mého názoru žádný startovní rošt nebyl. Favorité závodu však z Popradu jeli. Nevím jestli všichni, ale Čera a Polievku jsem tam viděl určitě. Pozdějšího vítěze Jurča jsem neznal, tak nemohu soudit.
Další závodní taktika je naprosto jasná. Pohybovat se co nejvíce blízko čela závodu kvůli nebezpečí hromadného pádu ve sjezdech a kvůli co největšímu polštáři, který potřebuji mít v nástupu do kopce, abych se měl čím cedit. Lehce se to řekne, hůře dělá. Balík má neustálou snahu mě předjíždět, opravdu to nechápu, žádná úcta k šedinám. Jak pohodlné by bylo tak nějak jet, vždyť kolem sebe stále někoho mám. To však nelze za žádnou cenu připustit! Neustále je třeba jet dopředu, dopředu, dopředu. Jedině tam je zárodek nějakého úspěchu! Vůle musí nutit hlavu, hlava líné staré tělo. Celkem se daří. Sjezd ze Štrbského Plesa dolů je strašidelný. Zlověstné hučení peletonu, na tachu místy 80 km/h a v duchu se snažím vzpomenout, ja zní Otčenáš, který se mě babička jako malého kluka snažila naučit. Bohužel si vzpomínám jenom na první slova „Otče náš jenž jsi na nebesích“ a doufám, že to pánu Bohu bude stačit a nikoho přede mnou nenechá lehnout. Opravdu byl milostiv a padlo to dost daleko přede mnou až na rovině v Liptovském Mikuláši. Další pád v hnusné zatáčce plné šotoliny ve sjezdu z Jamníku. Nešťastníka svíjejícího se bolestí na zemi objíždím a valíme se dál. V nástupu na Huty dělám školáckou chybu. Předním kolem brnknu o zádní nábu borce přede mnou. Málem jsem sestřelil sebe, borce přede mnou i kus balíku. Ustojím to, přední kolo háže, ale po povolení excentru na brzdě mohu jet naštěstí dál i když o brzdu lehce škrtám a valí se kolem mě spousta lidí. Nevím co s kolem je a raději nedomýšlím co se stane, jestliže se to v nějakém sjezdu rozpade úplně. Hanku s náhradním kolem a pitím jsem poslal před sebe na vrchol stoupání na Huty. Volám mobilem, že ho potřebuji vyměnit a doufám, že vše proběhne co nejrychleji. Nahoru se ovšem jede v nekonečné koloně aut, mezi kterými se proplétají cyklisté. Co z toho jsou doprovodná vozidla závodníků a co normální hustý provoz lze těžko odhadnout. Výsledek je, že svoji záchranu s náhradním kolem nepochopitelně nevidím a Hanka mě také ne. Auto na mě stále čeká a zůstává kilometry za mnou a nakonec se výměna až do cíle nepodaří. Přejíždíme Huty, Oravici, Vitanovou, auto stále nikde a jsem už i bez vody, začíná to být velmi zajímavé. Zoufale volám mobilem a čtu cedule obcí kudy projíždíme. Hanka v autě jede Tatranské rally a snaží se nás v hustém provozu dojet. Konečně spása!! Dojede nás někde před Zakopané a dostávám palivo na další část závodu. Piji jednu lahev za druhou jak ťava na Sahaře a doufám, že to tělo zkousne a nezačne stávkovat. Další legrácka, praská mi jeden karbonový držák a plná lahev končí na asfaltu. Nadávám jak námořník v přístavní krčmě až se zelené stromy kolem červenají. Chlapci v balíku mi radí, že se pro ni přece mohu klidně vrátit, že moc rychle přece nejedeme … .
A to už jsme v kopcích za Zakopané a nastává stále se opakující hra. Z kopce dolů dojet zásek z předchozího kopce, na rovině v balíku pošetřit síly, do kopce uviset. Bohužel to poslední není tak jednoduché a pomalu se propadám. Neprodávám však svoji kůži zadarmo.
Ve sjezdu z Príslopu se ocitám v zemi nikoho a vypadá to na časovku jednotlivců až do cíle. Veškeré iluze mi však bere silný nárazový protivítr po odbočení na Starý Smokovec. Chvíli bouji, ale brzy je jasné, že na toto mi síly určitě nestačí a nezbývá než počkat na nějaký balík za sebou. Ten se brzy ochotně dostavuje. Naštěstí se chytám a jsem jím dopraven až do Smokovce. Je nás okolo patnácti a v dlouhém sjezdu do cíle stoupá cílová nervozita. Mladí reci s nohama jak lopaty usoudili, že bude dobré to roztrhat už před cílem a v silném bočním větru nastupují. Dvakrát to málem sundali. Nadávání, omluvy a hra na honěnou pokračuje. Zaváhání na terezínu znamená nemilosrdné odpadnutí ze skupiny. Jedu stále v háku těsně za špicí a okamžitě se chytám každého kdo to zkouší. Tuto hru vydržím téměř až do cíle. Pár set metrů před cílovým kruháčem mi dochází a o půl minutky mi část mého balíku poodjede. Naštěstí tam nebyl nikdo z mé kategorie. To bych byl hodně spruzený. Na Beskydu mi utekla bedna pár set metrů před cílem a o stejný scénář bych opravdu zájem neměl. Sice opět jen bramborová medaile, ale borec na třetím místě byl o balík před námi, takže nebylo co řešit.
A konečně cíl! Odvedl jsem na co mám, nemyslím si, že to mohlo být nějak výrazně lepší. Porazil jsem borce, u kterých jsem nepředpokládal že by se to mohlo podařit. Naopak mě porazili jen ti, na které nemám a už nikdy mít nebudu. Takže spokojenost.
Je milé, že pořadatel vyhlašoval první až páté místo. Člověka to prostě nějak potěší, když mu je dopřáno jít na vyhlašování.
Bezvadný závod, lidsky příjemný, dobře zorganizovaný. Trať dobře zabezpečená, na všech křižovatkách policie zastavuje provoz. Šipky na asfaltu velké, těžko je šlo přehlédnout, před koncem závodu na silnici zbývající kilometry. Některé stížnosti na občerstvovačky neumím posoudit, měl jsem svůj skvělý servis, Hanko díky moc. Vyhlášení vítězů moc pěkné, prostě nadšení. Jenom ty silnice by už konečně po těch letech mohli být lepší. Sice po otřesném Beskydu to byla úplně jiná liga, ale stejně je to pořád velká bída. Už se těším na rakouského Ötziho, asi jediný závod v celé sezóně, kdy se pojede na normálním asfaltu.
Po závodě u skvělého pivka a dobrého jídla vyprávění zážitků ze závodu a v úžase slyším, jak mi Hanka vypráví, že na vlastní oči viděla několik borců, kteří se úplně natvrdo nechali do kopce tahat držíce se za karoserie svých doprovodných vozů. Že se někteří borci za auta schovávají je notoricky známé a velmi nefér, ale toto? To jsem ještě nikdy neviděl ani neslyšel. Hlava mi to nebere. Jak mohu dělat nějakého koníčka a dosahovat úspěchu podvodem? Jaké bych měl z takto dosaženého výsledku uspokojení? Proč to pak vůbec dělat? Na své otázky odpovědi neznám.
Večer příjemná procházka krásným Popradským náměstím, v neděli výlet na Lomnický štít a pěší tůra dolů ze Skalnatého plesa do Tatranské Lomnice. Počasí se na nás usmálo a na Lomničáku nám na chvíli otevřelo krásný pohled na tatranské štíty. Bezvadné.
Cesta zpátky je již méně náročná. Nejely téměř žádné kamiony a provoz byl proto podstatně snesitelnější. Večer cestou domů ještě odbočuji z dálnice a vezu poškozené kolo Mavic do servisu ve Ždáru nad Sázavou a za tmy málem přejedu mladou holku. Jde po krajnici po pravé straně oblečená do maskáčů, proti mně auto, tlumená světla, vyhybám se ke krajnici, vidím ji na poslední chvíli, myška, studený pot po zádech … .
Člověk musí mít v životě štěstí, jinak je v háji!