Na startu se sešlo nejen spousta cyklistů, ale i cyklistek. Tak si říkám, super, aspoň budu mít možnost porovnat síly. Pár minut před startem dohlížím do první lajnu a vidím tam nějakého „exota“ co je jen v kraťasech s kšandama a kolem hrudníku má hrudní pás….no říkám si, asi se chce opálit, možná připálit…ale nakonec mu pořadatele udělili žlutý dres vedoucího jezdce a vyklubal se z něj Radek :o) Navodili příjemnou atmosféru a rozjelo se to naplno. Budík mi pravidelně ukazoval 40km/h, snažila jsem se držet ve předu, abych balík neztratila v nedohlednu. Při přejezdech na kolejích…takové díry ve velké rychlosti, no byly to pěkné šlupy, trpěla jsem i za kolo, pak vždy následoval krátký spurtík, protože se tvořili malé díry, tak abych neztratila balík. Držela jsem se balíku jak klíště, ale po 21 km mě stejně utrhli myslím, že v Řepíně, v tom prvním dlouhým táhlým kopci, do půlky jsem tepala kolem 195, nemohla už jsem ani dýchat, ještě jsem zvládla projet náměstím a pak se to opět zvedlo a já odpadla jak breberka. Balík se roztrhal a já si to chvilku jela se Šemínek, po chvíli nás dojel Soused a vytvořili jsme šlapkovské trio. Vůbec mě nešetřili, místama jsem vzdychala a snažila se zebe vymáčknout vše co se dá. Po cestě jsme potkali v kopci cyklistu s prasklým řetězem, tak jsme na pár vteřin zastavili a vytáhla jsem nýtovačku, aby si to mohl opravit a svištili jsme dál. Pak další cyklista s defektem bez pumpičky, tak mu Soused háže svojí pumpičku, ale pak si uvědomuje, že mu to s ní asi nepůjde, tak se k němu vrací Šemík a půjčuje mu svou. Tak si to se Sousedem chvilku jedem ve dvou a před Kokořínském údolí si nás sjíždí skupinka asi 7 chlapíků, tak se k nimi připojujeme a celé údolí si to užíváme s nimi. Já bych chvilkama i zrychlila, ale Soused říká, že nemá smysl blbnout, že za chvilku přijde Romanov. A je to tady, Romanov znám, ale tentokrát se mi zdál delší, než kdy jindy. Snažím se udržet za jedním chlapíkem cca do menší ½ kopce, docela máme náskok, rvu to co se dá, ale v půlce musím zvolnit, srdíčko už zas nestíhá. Říkám si pomalu mě zbytek dojede a na hoře zas pojedeme společně, ale bohužel všichni byli ještě rychlejší před vrcholem a tak jsme zas se Sousedem zbyli sami. Už mi dochází voda, piju totiž jak duha. Naštěstí Soused mě zas zachraňuje, má jí dostatek, tak nedojedu na suchu. Ještě mi nabízí sušenky, ráda bych si dala, ale žaludek mám tak stažený, že bych nic nepozřela. Nevím ani přesně kolik kilometrů do cíle cca 15km a Sousedovi se něco nezdá, tak znejistím, slyší, jak kdyby jeden z nás měl defekt a jsem to já. Asi jsem skočila do nějaké díry, však ty silnice byli pěkně rozbitý. Zastavujeme a v tu chvíli nás dojíždí Šemík. Kluci mi pomáhají s výměnou duše. Zastavuje u nás auto od Kernu a chlapík nám půjčuje velkou pumpičku a pomáhá nám nafouknout kolo. Zvládli jsme to celkem rychle, díky moc pánové. Protože sama bych tam byla asi dost dlouho, protože jsem byla už v takovém tranzu, že se mi klepali ruce a nebyla jsem schopna ani pořádně připevnit pumpičku ke kolu. Tak a naše trio pokračuje dál. Po chvíli dojíždíme osamoceného jezdce a jedeme ve čtyřech až do cíle. Jsem pěkně prošitá, ale kluci se mě snaží povzbuzovat. Tepy už mi ani nelezou na horu, ale stále dýchám zhluboka, jak kdybych jela na maximum. Šemík mě ještě hecuje těsně před cílem, že by se ten bodík co celkového hodnocení hodil a tak přespurtovávám jezdce, který jel s námi a z posledních sil projíždím cílem. Byl to skvělý zážitek. Díky moc Šemíku a Sousede, bylo mi ctí jet s vámi, hezky jste se o mě starali. Moc jsem si to s vámi užila. Bez vás bych takový výkon nepodala. Dala jsem do toho vše co jsem mohla a nevadí, že bedna nebyla, mám z toho skvělý pocit a to je pro mě nejdůležitý.