Půlmaraton byl pro mě tak trochu propadák, taktika nepřepálit začátek a běžet s vodičema na 1:50 odešla spolu se starovním výstřelem. Nechal jsem se strhnout davem a první kilometry nasadil tempo 4:50/km, beželo se mi krásně, bylo to po větru, pohled na tepák, kde byla neustále čísla kolem 175, mě sice měla varovat, ale já v tu chvíli začal spíše přemýšlet nad výsledným časem 1:45. Až do prvního bufetu na pátém kilometru jsem měl na dohĺed Vendu, šlapkovský dres a růžová čepička nešly přehlédnout :), za bufetem, kde jsem chvilku zastavil mi už zmizela.
Od pátého kilometru už jsem ale poznal, že s nasazeným tempem to nebylo to pravé a musel postupně zpomalit až na 5:20/km. Cíl jsem přehodnotil na čas 1:50. Asi na devátém kilometru mě doběhli vodiči na 1:50 a já to musel zkusit s nimi. Znamenalo to zrychlit tak na 5:12/km, to se mi podařilo vydržet asi 3km a tak z průběhu historickým centrem Prahy si pamatuju jen bílé balónky a zelenou svítivou vestu vodiče s černýmy čísly 1:50, kterou jsem celou dobu hypnotizoval. Na nábřeží Vltavy se mi ale v nepatrném stoupání i vodič ztratil v davu a pro mě začal boj o život. Cíl jsem přehodnotil z 1:50 na Dokončit.
Cestou po nuselák, kde byla otočka, už jsem běžel 5:40/km, neustále mě předbíhali další a další běžci (to ostatně už od pátého km až do cíle, podle pořadí na 5.km a v cíli mě jich předběhlo na osm stovek) a já bojoval hlavně s psychikou. I když jsem zvolnil, tak na tepáku bylo pořád kolem 170, nešlo to dolů. Po přeběhnutí na druhý břeh Vltavy ve směru na Smíchov kolem osmnáctého kilometru už tempo kleslo až na 6:00/km, na tepáku pořád přes 170, bolely mě parádně ramena (to asi bude při celém maratonu problém) a já už jen očekával cíl. Tam jsem se nakonec doplazil v čase 1:56:13 (čistý čas 1:54:50) o pět minut horším než loni na 2216 místě z asi 4300 startujících. Teď s odstupem to beru jako lekci z taktiky a vím, že v květnu na maratonu celém se něco podobného nesmí opakovat, to bych zcela jistě nedokončil.