Při rozhodování zda jet nebo nejet Rampušáka jsem se obrátil na jednoho nejmenovaného člena VŠ(kdyby věděl, jak jsem ho celou cestu nenáviděl). Bylo mi dáno několik rad do začátku a doporučeno jet 200 km, že prý bez Šerlichu to není to pravé. Tak vyrážím vstříc mému prvnímu trápení na 200 km s nevědomím, co mě čeká a nemine.
Nebudu popisovat trať, ze které si stejně nic nepamatuju. Tak jenom pár postřehů co se dělo kolem. Na startu panovala skvělá nálada, která se zčásti přenesla i na mě. Po zaznění tonů z Nabuca se vyrazilo a to pěkně rychle na mé možnosti. První kopec jsem uvisel za borcem, který se pomalu propracovával kupředu, ale pak přišel sjezd a ten já neumím. V Lanškrouně už mám velkou ztrátu za ujíždějící skupinou a koukám po nějaké záchraně, ale ta nikde. Po několika kilometrech samotky (na kterou jsem si při svých vyjížďkách zvykl) jsem zahlédl skupinku přede mnou, kde bylo i oranžovo a začala stíhačka při které jsem se dost zatavil, ale dojel. Nevím, jaká byla tepovka, protože to neměřím (asi chyba hobíka blatníčkáře), ale podle toho jak jsem sípal a neměl dech a sílu to bylo nadoraz. Snažím se uviset a trochu odpočinout, ale je to kruté v následujícím stoupání. Pozoruju cvrkot kolem sebe, kde skupinu při téměř všech stoupání vede Gavoš a s Jestřábem se neustále domlouvají co a jak. Skvěle jedoucí Mlhoš a jak na gumě nezlomný Quit. Při stoupání na Šerlich oznamuju, že neuvisím a skupinka několika jezdců se vzdaluje. Na vrcholu přišla záchrana – bufet, ale tam se nikdo nezdržuje a maže se dál. Tak jenom doplním vodu a zase stíhačka, naštěstí dolů. Přišel první problém, kdy se mi v rychlosti k 80 km/h rozkmitalo přední kolo a začalo být zle. Zastavuju téměř do nuly a znovu se snažím dotáhnout skupinu, ale je to kruté, povedlo se před dalším kopcem. Na vrcholu kopce poznávám sílu členů VŠ, kteří posílají některé jezdce dále a sami čekají na své kolegy. Snažím se uviset co nejvíce kilometrů, ale znovu hlásím, že končím pokolikáté už dnes ani nevím. Při pohledu na Gavoše, který trpí a stejně šlape se kousnu a jedu. Záchrana, je tu bufet a Mladkov a do cíle pouhých, ale krutých 50 km. To co se dělo na rovinách v poslední čtvrtině závodu nechápu. Jestřáb tahá jak mašina a za ním Mlhoš. Rychlost letí vysoko přes 40 a začínám odpadat. Gavoš hlásí ujetých téměř 180 km a tak se snažím uviset. Moje snaha udržet se pánů jezdců z VŠ definitivně končí 7 km před cílem v posledním stoupání, a tak si protrpím zbytek závodu. Po dojetí jdu nejdříve poděkovat klukům z VŠ.
Tímto pro mě skončilo utrpení na mojí první 200 km trati. Ještě jednou velké poděkování Jestřábovi, Mlhošovi a Gavošovi, že dovezli unaveného postaršího hobíka do cíle. Diky.
Pavel