Štíty 21.6.2008
Tak zase stojím ve Štítech na náměstí. Jen s většími obavami než v minulých letech. Poprvé jsem byl zvědav jak se mi pojede, podruhé za kolik to zajedu a jak dlouho vydržím rychlé tempo. No, a letos přemýšlím jak jet. Bolestivě pociťuji nedostatek jarních kilometrů. Za ten zhruba měsíc o Mamuta jich moc nepřibylo, cca 1200. Nic moc, ale na dlouhou si už troufám.
Je nás ve startovním poli početné oranžové zastoupení. S většinou se vidím jen na závodech. Hned vedle mě stojí Honzis, jehož reporty ze spanilých jízd pravidelně čtu. Je to blázen, ale trochu mu závidím s jakou bezstarostností se pouští do svých podniků.
No nic, je odstartováno a začíná davové šílenství. Rozjezd do kopce je trochu komplikovaný, ale jízda brzy získá na plynulosti. Na jednoduchosti ale ne. Jsem zvyklý že mě neustále někdo někde zavírá, nebo omezuje, ovšem dva zážitky ze startovního kopce mě docela naštvaly.
Nejdříve mi nějaký \"závodník\" dost neurvale zkřížil cestu při předjíždění. Místa bylo všude dost, ale on se musel nacpat přede mě a vrazit do mě. Měl jsem sto chutí se po něm pořádně ohnat. Druhý výtečník se mě snažil odstrčit ve chvíli, kdy mě dojížděl zprava ze zadu. V okamžiku, kdy byl na úrovni mého zadního kola se mě snažil rukou odstrčit. Jenže to jsem byl ještě nakvašenej z předchozího incidentu a neuhnul jsem.
Nevím, jestli to je jen můj pocit, ale připadalo mi to letos nějak agresivnější. A to největší \"zážitek\" mě měl teprve čekat!
Startovní kopec je za námi. Čeká nás pár houpáků a přes Laudon sjezd do Lanškrouna. Při vjezdu do města je nádherný pohled na špici našeho balíku. Myslím, že to bylo čtyři nebo pět oranžových dresů, které táhly mnohočetný balík. Z Lanškrouna míříme směr Nepomuky, Vyprachtice, Hoblovna. Je tu Iceman, který zde vloni měl havárku. Letos ale projíždí bez úhony. Jede fantasticky. Já se ale trápím. Tréninkové manko je znát v každém kopečku. Prakticky stále jedu s TF kolem ANP. Přemýšlím, kdy z této rychlé skupiny vystoupit. Mělo by to být tak po 1,5-2 hodinách takovéhoto bláznění. Já si stanovil limit někde kolem 60.-65. km, kde začíná série kopců končící Špičákem.
První bufet v Mladkově projíždíme, jen si za jízdy beru banán, který pojídám později.
Tachometr mi ukazuje 65. km když v menším kopci \"vystupuji\" ze skupiny. Byla to ale chyba, chtělo to ještě vydržet, po krátkém kopci následuje otevřenější úsek kde fouká. Skupina by bodla. Nicméně stalo se. Jedu sám. Kousek za rozdělením v Rokytnici jsem dojet čtyřčlennou skupinou, ale jsou moc rychlí. Následuje dramatický sjezd končíc křižovatkou na které odbočujeme doprava. Na tom by nebylo nic zvláštního, nebýt čerstvé vrstvy jemného štěrku/šotoliny právě v inkriminované zatáčce. Nic pěkného na zatáčení. Podařilo se mi to ubrzdit a bez větších problémů projet. V zatáčce postává skupina, která mě předjela. Koutkem oka zahlednu jednoho, který se nějak divně tváři a dokonce mám dojem, jestli není odřenej. Ale stál na svejch, tak asi dobré. Bylo to kousek před obcí Souvlastní. Dávám se dohromady s Mirkem z Hradce Králové a společně jedem až do cíle.
Někde kolem Zdobnice nás dojel Jestřáb, Gavoš, Mlhoš a Quit a pár dalších, ale ty už neznám. Společně stoupáme na Luisino údolí a Šerlich. Muchy a komáři už čekají. Já se tradičně trápím na konci skupiny a snažím se uviset co to jde. Ale na Šerlich už to moc nejde. Na bufetu doplním bidony, poberu nějaké tyčky, banány a vysypu písek. Skupinka mi frnkla a já mám co dělat, abych je dojel. Ve sjezdu nemám šanci a dojíždím je až kousek před odbočkou na Komáří vrch. Budí ve mě respekt, minulý rok mě tu chytly křeče, které jsem už nerozdejchal. Letos to nebylo o moc lepší. Známá bolest a cukání ve svalech přicházejí v naprosto stejných místech jako loni. Tady snad musí být nějaké geokřečové zóny, nebo co! Ampuli proti křečím jsem už vypil dávno, nezbývá než točit nohama a občas jít ze sedla. S největším vypětím křeče zaženu. Jsme nahoře. Jestřáb velí k zastávce a čekáme na Quita, kterého jsme ztratili. Za to má u mě Jestřáb velký obdiv, ale i všichni ostatní, kteří počkali. Kvůli opoře, kterou tady vnímám, se cítím mnohem lépe. Čekáme tak 2-3minutky a Quit je tu. Pokračujeme dál. Víceméně se vezu a mám toho dost. Každý brdek zůstávám neochvějně na konci. Nejhorší je Adam, je to nepříjemný kopec. Už ho jedeme s Quitem sami.
Na posledním bufetu v Mladkově na nás čekají Jestřáb &spol. Oznamuji jim, že dál jedu bez nich. Musím zvolnit a jet své tempo, abych se trochu zregeneroval. Quit se rozhoduje zůstat na bufetu a orazit si. Nepovažuji to za správné, nohy ztuhnou a budou se hůř roztáčet. Raději volné tempo. Opět se ke mě připojil hradecký Mirek a společně pokračujeme dál.
Zvládáme roviny kolem Králík a najíždíme na Zlatý potok. Měl bych ho důvěrně znát z předchozího týdne. Při závodech Moravského poháru \"Králické okruhy\" jsme ho jeli 3x. To jsem ho jezdil kolem 15,5min, dnes mi to trvalo 22 min. Sjezd do Dolní Orlice a po hlavní do Červené Vody. Z uvedeného úseku mám nejsilnější zážitek z letošního Rampušáka. Bohužel, není spojen se sportem.
Při sjezdu Dolní Orlicí, ještě před nájezdem na hlavní, dojedeme k zatarasené silnici. V našem směru stojí traktor a v protisměru osobní auto. Mezi nimi mezera tak 0,5m. Nečekám až se vykecají a mezerou se protáhnu. Jsou kolem toho nějaké řeči, ale záležitost považuji za vyřízenou. Ovšem ne tak řidič osobáku. Dojede nás na hlavní a troubí na nás. Očividně má ale spadeno na mě, protože kolegy Mirka si až tak nevšímá. Při předjíždění na mě cosi řve jeho spolujezdec, chce a bych zastavil. Předjede mě a prudce brzdí, vyhýbám se mu a chci předjet. Chce mě vytlačit do protisměru, ale to mu moc nejde. Do protivky stále něco jezdí. Takže jede přede mnou až do Červené vody, střídavě přibrzďuje a zrychluje, ale to mi nevadí. Dělám, že ho nevidím. Na přejezdu před Červenou Vodou přidá plyn a zmizí mi z dohledu. Trochu si oddechnu, že už ho to přestalo bavit. Zpozorním ve městě, kde auto vidím stát u krajnice. Na krajnici stojí chlápek a očividně se na nás chystá. Kolegu jedoucího přede mnou nechá projet, jen něco zařve. Na mě si ale nakračuje do silnice a očividně se chystá mě zastavit. Co teď? Naštěstí je to z kopce, ještě trochu zrychlím a držím směr. Taktika je jasná. Do poslední chvíle pojedu rovně a těsně předním udělám myšku. Plán vyšel, maník neodhadl moji rychlost a jeho útok vyšel naprázdno. Jen jsem zahlédl jak rukou promáchl naprázdno. Profrčel jsem kruhákem a co nevidím?! Proti nám policajti v autě. Mirek, jedoucí přede mnou už je zastavil. Jedu k nim a snažím se ji říci co se mi stalo. Nedají mi moc času. První co mi odpoví, je že je to 1:1, že řidiči si zase stěžují na cyklisty. Ptám se jestli cyklisti najíždějí do aut a vytlačují je ze silnice. Odpověď nedostanu, zrovna kolem projíždí onen výtečník. Ukazuji na něj policistům. Prý ho znají zajedou za ním. Ještě se nám dostane poučení ať jezdíme opatrně. Prdím na ně a jedu dál. Podle jejich úsudku má tedy řidič právo mě zabít, protože jiný cyklista mu někde něco vyvedl. Zdá se, že na silnici bude brzdy vládnout zákon džungle :(
Tak to byla malá hororová vsuvka. Před námi už zbýval jen Klášterec a Zborov. Poslední kopec. Na cestě k němu se opět sjela pěkná skupina. Ve sjezdu do Olšan dojedeme kamion, který nás VELMI SLUŠNĚ předjel v krátkém stoupání chvíli před tím. Někteří kolegové cyklisti to ale nevydrží a cpou se před něj. Vytvářejí zbytečné dusno. Až do Klášterce jedem svižně. Obligátní nájezd do posledního kopce po kostkách. Nasadím stabilní tempo. Jede se mi dobře, v Červené Vodě, po rozhovoru s policisty, jsem si dal Shlehu. Zabrala během 10minut. Doufám, že mi vydrží až do cíle.
Zborov jedeme s Mirou celkem uvolněně a klábosíme. Sjíždíme do Studének, kde mi padá řetěz. Při výjezdu nás předjede osamělý jezdec. Ač jsem si říkal, že na závodění kašlu, tak jsem zrychlil a zavěsil se. Nenechám se předjet bez boje na posledních kilometrech. Chlapík dupe celý sjezd až do Štítů, já v poklidu za ním. Když chce táhnout, ať táhne. Šetřím si síly na spurt. Držím se stále v háku a přemýšlím co dělat. Ještě před závěrečným stoupáním jdu do předu, zkusím ho nesměle otestovat. Jak jsem předpokládal zavěsil se. No nic, počkám na finální kopec. Na jeho začátku, kde se vzal, tu se vzal nastupuje Mirek. Sbírám poslední zbytky sil a vyrážím za ním. Daří se mi ho předjet a z posledních sil finišuji do cíle. Za ním je velké oranžové klubko, někdo mi nabízí pivo, ale tentokrát ne.
Jdu na jídlo a pak se sesedneme u kašny a povídáme si. Po vyhlášení výsledků a po tombole je čas se rozloučit. Bylo to krásné, tak zas na dalším maratoně!
Něco statistiky:
199 km
3310 m převýšení (naměřeno Polarem)
oficiální čas: 7:44:25 = AVS 25,7
AVS 26,3 (měřeno dle čistého času jízdy)
Umístění: celkově 140. (#163)
v kategorii V1 37.(#45)
Technické poznámky
Naprosto jsem vynechal gely a tyčky mé oblíbené fy Enervit. Nahradil jsem je maltodextrinem a BCAA do bidonu. Na celý maratón jsem mi stačily dva bidony 0,7l s tímto \"dryákem\". Na normální pití jsem měl druhý bidon s ioňťákem. Celkem jsem mohl vypít kolem 2,5l tekutin.
S jídlem jsem trochu experimentoval. Zabalil jsem si dvě celozrnné housky se šunkou a nějaké tyčky, ale na ty nedošlo. První housku jsem snědl asi po 1,5 hodině, druhou myslím až za Šerlichem. Mezi tím jsem se ládoval banány z bufetů.
Žádnou krizi, co se týká jídla jsem nepocítil. Žaludek jsem měl trochu nafouklý a splácaný, ale to mám na maratónech vždycky. Snažím se to léčit hltem piva na bufetech.