15-ti členná holandská výprava se vydala dobýt Orlické hory, pokořit Rampušáka 2008. Do minulého roku oblíbená Honzova hacienda v Lanškrouně by letošnímu náporu oranžistů neodolala, proto většina volí ubytování v kempu v Herolticích. Hanato vše zařídil a tak můžeme bez starostí užívat páteční večer, já nejdříve zajedu na prezentaci a poté už mě vítá oranjes terasa před penzionem s restaurací, a po chvíli zjišťuji, že kruh se pomalu uzavírá, před touto terasou jsme v roce 1994 chladili Jestřábovo torpédo na historickém kole při nezapomenutelné LA Tour, kde jsme poznávali krásy silniční cyklistiky.
Zábava se rozjíždí, nechybí zástupci význačných klubů, jako CKKV, CFC Kladno, CK Záluží, Sparty či Sokola Sojovice, každý se láduje vším možným, aby v sobotu někde nezdechl. Poté se přesouváme na pokoje či do chatek, na mě vyšlo podkrovní apartmá, kde už je připraveno 7 postýlek, jak v té pohádce, strategicky vybírám tu vedle Kuřete, pokusím se přes noc z něj nasát trochu formy :-). Ladíme kola, testujeme tuhost představců, obdivujeme Jestřábovu funglovou raketu s novými tretrami, ani jsme netušili, kolik se dá vydělat na výrobě hadrů pro Šlapky :-) Nervozita s námi cloumá, a tak usnout je pro většinu nadlidský výkon, ale za to se dozvídáme, jak dělal Kuře čůrací pauzy v Jedomělicích a podobné pikantérie. S Icem ještě všechny strašíme svými etapovými snídaněmi, první plánujeme na 3 hodinu ranní, což Gavoše totálně vytáčí :-) Nakonec přece jenom zavíráme oči a snažíme se něco naspat.
Kolem 6 hodiny ranní už však na pokoji vládne cvrkot, ten si dává nákyp, ten vločky, ten tablety proti křečím a jiné chemikálie. Dofukování správných PSŮ a už se razí na start. Je krásně, možná až moc, takové dusno před bouřkou, ani vítr nefouká, náměstí se pomalu začíná zaplňovat. Moje cíle jsou jasné, pokusit se hákovat čelo pod Hoblovnu, uviset Kapra a dát průměr 30km/hod. Podřizujeme tomu i to, že už po 8 hodině podupáváme na dostřel startovní lajny, okolo samé známé tváře, když startér hlásí 5 minut do startu ještě si odbíhám na místní WC s přáním, aby to se mnou nedopadlo jako minulý rok na Luisině údolí.
A je to tady! Nervozitou nemohu zaklapnout zpropadený pedál :-(, ztrácím několik míst, ale po chvíli už se sápu do prvního kopce. Jede se značně neurovnaně, okolo mě krouží Alánek, který se zatím hlásí k turistické skupině B, je tu i Mirek a Pedro, jen Kapr pluje někde v popředí. Je to dobré, čelo jede pohodové tempo, takže se moc netrháme, teď se jen soustředit na ožehavé místo z minulého roku, zase je vše při starém, auta jsou zastavena v ďolíku, takže po sjezdu se snaží celá silnice vejít do trychtýře jednoho pruhu, letos je ale sucho, tak to vypadá zatím bez pádu. Ještě pár magnetů, které v balíku utečou coby dup a je tu sjezd z Laudónu do Lanškrouna, který jsme také přežili bez úhony a míříme k Výprachticím. Tak tady jsem v minulých letech vždy už jel pouze v nějaké větší skupině, která se marně snažila sjet čelo, letos kukám v závětří toho mohutného balíku, které začíná hoblovat první zatáčky Hoblovny. Alánek je mi stále nápomocen a snažíme se sjet Kapra, kterému občas vepředu problesknou záda, má v zadních kapse dle pokynů zasunutou plastovou láhev :-). Stále čekám, že trochu zvolní, přece jenom jede svůj první maraton, a říkal něco o tom, že jede na jistotu. Při představě, co nás ještě čeká, začínám trochu zvolňovat a nebo Kapr přidávat, dočetl jsem se a i z fotek je vidět, že zrovna špici piloval Honzis, možná to byly ty okamžiky, které rozhodly, že nám Kapr uplaval. Alánek sice ještě nastupuje a málem si ho sjíždí, no tak na tenhle nástup opravdu nemám, teče ze mě pot šíleným způsobem a jen očekávám atak ze zadu od Pedra a Mirka. S Alánkem už jsem se v duchu rozloučil, ale po chvíli najednou vidím, jak ke mně couvá :-) a hlásí, že je rozhodnuto, dnes se převtěluje do role vrchního domestika pro skupinu B. Díky moc!
Sjíždíme do Čenkovic, je to už dost rozervané, Honza sice říkal, že tu je nasypán štěrk, ale toto jsem nečekal, celý úsek až na horizont k hlavní silnici je důkladně prosypán, není úniku, člověk se musí přebrodit a modlit se, aby ostré kamínky nezůstali v plášti :-(. Zase jsme ztratili cenné minuty, Kapra nevidíme, Alánek uklidňuje, neboj toho sjedeme… rozsekaným sjezdem do Orliček a pak již údolím do Jablonného, Alánek roztáčí špic a balíme se do skupiny, za Jablonným nás docvakává grupa za námi, kontroluji stav, zda-li tam není Pedro či Mirek, ale bohužel k prvnímu bufetu na Mladkově jedeme spíše údržbu, před námi pusto prázdno za námi také nikdo. Je nás tak kolem 30 lidí, ale točit špice se moc nikomu nechce, bufet projíždím na posledním fleku, beru banán, odhazuji prázdnou flaštičku ze zadní kapsy a stoupáme na Vlčkovice a Pastviny. Kopce se jedou na mě vcelku zostra, využívám každého závětří, točím lehčí převody a kecám s Alánkem, probíráme hlavně Peklo z minulého víkendu. Před očima se mi míhají předchozí ročníky, tak tady jsme před rokem sjeli Bigmiga, tady jsem před pár lety odpadával ze skupinky a krásně tuhnul, teď to stále jde, jen vydržať!
Dělení tras, řvu na všechny LEVÁ!, tam jede totiž dlouhá, ať je nás co nejvíce, většinu docela zblbne ta davová psychóza a pak ve zmatku to zase stáčí na krátkou, no ale nakonec takových 15 kousků pokračuje směr Šerlich. Alánek zase drtí špice a pokračuje hon na Kapry :-), sjíždíme na začátek stoupání k Luisinu údolí, nahoře na asfaltu je velký vykřičník, nikdo ale netuší, že je určen na štěrkovou zatáčku, která je až na konci sjezdu. Kamikadze Alánek, brousí příkop ala Valentino Rossi, jen tak tak se vyhýbá mohutnému stromu, ale naštěstí to proběhne bez pádu. A začínáme stoupat, začátky kopců mi nějak nejdou, docela trpím, abych uvisel, ale naštěstí po nějakých 3-5 minutách si nohy zvykají a jede se méně bolestně. Je to nekonečné, rozbitý asfalt taky nepřidává pohody, konečně jsme nahoře, rychle do sebe nalít zbytek bidonu a svištíme dolů do Deštné. V jedné ze zatáček leží v příkopu zkrvavený jezdec, u něj žluté auto Mavic a doprovodné vozidlo KCK Zlín, snad to bude dobré.
A zase hore, a zase mi to nejede, k tomu tradiční mouchy a přestávám věřit, že uvisím tuto grupu na Šerlich. Ale v závěru už mě zase rozjíždí Alánek, a dokonce jdeme přes některé borce, cedule zákaz zastavení je neklamné znamení, že vrchol je tu co by dup, koukám na hodinky, je 3:14:00 od startu, sakryš, tak to vypadá dobře. Ještě seřvat skupinu :-), ať na sebe na bufetu počkáme a jedeme i dále ve větší kupě, což ale někteří nereflektují a mizí bez zastavení. Doplňujeme vše potřebné, vylučujeme vše nepotřebné a už se řítíme dolů. Po chvíli se zase skládáme do bojového šiku, ale střídání je pro někoho stále nadlidský výkon, takže jedeme neurovnaně, ale už je tu naštěstí odbočka na Komáří Výšku a romantické stoupání v lese :-), zase mi ten začátek nejede, stále jen docvakávám ocas skupiny, až po chvíli chytám frekvenci ostatních a vezu se nahoru. Ten sjezd je šílený, rozsekaný asfalt, chvílemi štěrk, vyžaduje to velké soustředění…
Jsme konečně na lepší silnici směr Hanička, ale zase je to do kopce :-), za Haničkou v dáli vidíme grupu, která nám ujela na Šerlichu a tak stíhací jízdou, kde je hlavní mašinou Alánek si je před Zemskou Branou docvakneme. A zase kopec, a to Adam, tady si Míra Zbuzek před rokem mohutným nástupem odskakoval do lesa :-) A rychlým sjezdem se ocitáme v Mladkově, zastavujeme na minutku doplnit bidony, rvu do sebe ještě salám a housku a už si to šupajdíme na Králíky. Ale je to děs běs, skupina absolutně nejede, žádné rozumné střídání, s Alánkem se pokoušíme roztočit kolotoč, ale když po chvíli zjišťujeme, že jedeme osamoceni, tak jen svěšujeme nohy a jdeme poslušně dozadu, šetřit síly na Zlatý Potok. Předehrou je brdek za Králíky a pak už rozbitý sjezd s jedním mistrem volantu, který nám překáží a odbočka po kostkách vstříc vyhlášenému kopci. Alánek nasazuje kruťácké tempo a ještě s jedním se pomalu od skupinky vzdalují a mizí, já mám zase obvyklou krizi na začátku kopce, točím příliš lehké převody a začíná mi to odjíždět :-( Do háje, musím se ještě pokusit je uviset, rovina okolo Červené Vody na samotku by byla velká ztráta, shazuji na těžší převod, hop ze sedla, hop do sedla a tak furt dokola a jakoby přískoky se vracím zpět do hry, ono to fakt jde, jedeme kolem 17km/hod., nohy se ještě krásně točí, a příchod křečí je snad zažehnán. Tobogánem dolů na hlavní silnici, ale zase stejná písnička jako okolo Králíků, ono se snad nikomu nechce jet, propočítávám čas, snad těch 30km/hod. padne, ale bude to o fous. Před Červenou Vodou v dáli oranžovo a po chvíli je jasno, je to Honza. Tak to je paráda, povzbudím ho a koukám, že roztáčí vyšší frekvenci a bez problémů nás hákuje, jedeme jako za starých časů a sjíždíme i Honzovy soupeře z krátké trasy. Honzo jel jsi skvěle!
Honza už to má jen kousek do Štítů, my se ještě řítíme do Olšan a Klášterce, kde po kostkách stoupáme směr Zborov. Vzpomínám na minulý ročník, tady jsem odjel s Michalem Chadimem, letos to zkusím taky, nastupuji a povedlo se, nikdo se nezahákl, náskok naskakuje tak na 200 metrů, ale nejsem již schopen udržet nějaké rozumné tempo a tak jsem před Zborovem potupně dojet a pokorně se zařazuji na chvost skupiny, ne už dnes nebudu blbnout a povezu se až do Štítů :-). Mám i chvílemi zase problémy vůbec uviset, ale nakonec se vše podaří a cílový brdek na náměstí dokonce rádoby spurtuji asi na třetím místě ze skupiny. Průměr 30 se podařil, bohužel skupina B se moc nepovedla, Kapr na svém prvním maratónu jel fantasticky a nadělil nám 8 minut, Mirek s Pedrem se ztratili na začátku. Takže děkuji moc Alánkovi, že se mnou vydržel a připravil mi svoje peklo :-)
V cíli fandíme dojíždějícím Šlapkám a moc si to užíváme, na všech je vidět velká euforie, že zdolaly letošního Rampa, ta nálada se pak přenáší i na večerní tiskovku v Herolticích, kde pivo a dojmy tečou proudem. Díky všem za báječný víkend!