Na Brdsky Svih bohuzel nedorazila zadna z nasich holek. Tak to si budu muset vybrat nejakou jinou, kterou potahnu. Nechat se od nekoho vest nemam sanci, ale jet to o samote se mi nechce. Tak pri stoupani na Revnicak zacinam vyhlizet nejakou obeť, kterou bych mohl tanout, ať ta jizda ma nejaky smysl. A jo, nakonec mame celkem slusnou skupinku, alespoň sesticlenou. Projizdime Dobris, zaciname stoupat, a tu uz je jasne, ze pohromade si to neudrzime. Poodjizdime s jenou mladou divcinou, tak se ji ptam, zda budeme cekat na ostatní, nebo to zkusime ve dvou? Prej nemá to cenu cekat, stejne ji strasne serou, ze nechtějí stridat a ze si na mne pamatuje, ze dojizdeli jsme spolu na ŠOSu. Tak jo, tak dal uz jedeme jen ve dvou.
Holka ve stopanich zacina krasne stenat. A to se v kazdym dalším kopci intenzita a emocionalni zbarveni porad stupnuje. Takze se zacinam na každý další kopecek celkem tesit :o). Asi 15 kilometru před cilem dojizdime nějakého chlapa. Říká, ze mel defekt, všechny mu ujeli a velmi slusne se pta, zda se k nam muze pripojit a dojet to s nami. Nez stacim otevrit hubu holka krici: „dobře, ale jen za predpokladu, ze budes stridat!“. Nu to teda… Celou cestu ani nevystrci nos zpoza mych zad a ted tady klade podminky. To někdo bude mit doma generála :o). Ackoli na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak krasne umi stenat, nemusi byt takovy general doma az tak uplne spatny :o))). Je tu posledni vazne stoupani, emocionalni utrzeni, zoufaly vykrik: „Ja uz nechci zadny další zku…ny kopec!“ a pak ke stenani se pripojuje vzlykani a brek. S chlapem docela zpomalujeme, nejak nam prijde lito ji tam nechat, a cekame. Nakonec dobře to dopadlo, stastne jsme dojeli do cile.
V cile mne vitaji Petronie a Martas, a nabízejí mne jako zachranu vodu. Dekuji, moc mne to bodlo. Za rok to snad zajedu i trosku rychlej. Nu jo, ale co pak jiné pozitky z te jizdy?