Mamuta jsem nikdy nejel a tak jsem nevěděl, do čeho jdu. Na první půlku května
je to velmi dlouhý a docela těžký maraton. Věděl jsem, že to bude první důležitá
prověrka, jak jsem na tom letos s dlouhými tratěmi. Bohužel se mi nepodařilo
v tréninku žádnou trasu většího kalibru jet - nejvíc jsem jel 151km 1. května.
Ale cítil jsem se dobře a po Starobrnu jsem si věřil, že elitní skupinu B udržím.
Protože nejede Honza, se kterým na většinu maratonů jezdím, musel jsem řešit
dopravu. Nakonec jsem se domluvil s BM, že mě vyzvedne v Brně - "co nejblíž
dálnice", jak se vyjádřil. Nakonec jsem zvolil konečnou tramvaje číslo 6, která
končí asi 500m od dálnice :-). BM to schválil a tak stojím v domluvených 17 hodin
na trefpunktu. Prvně mi BM píše v 16:57 a chce vědět, který exit má sjet. Odpovím
a čekám. 5 minut, 10 minut, 20 minut a pořád nic. Najednou však vidím červeného
formana a za volantem smějícího se BM. Po prohlídce všech Brněnských sjezdů z dálnice
nakonec ten správný našel a šťastně jsme se setkali - to jsme ještě nevěděli, že
to není dneska poslední bloudění a nedorozumnění. Přebalíme auto, hodíme kola
na střechu, vyfotíme se před autem a razíme směr Přerov. Po asi 10 minutách
jízdy se rozhodujeme, kudy pojedeme do Přerova - navrhuju, že bychom do Prostějova
jeli po dálnici a pak je to do Přerova kousek. BM chce jet přes Olomouc.
Studujeme s Hankou atlas a rozhodujeme se pro sjezd Prostějově. Vše nakonec
za nás řeší BM, který se nás nenápadně ptá "Juro???, tady se asi na Olomouc nejde, že?".
Já odvrátím oči od atlasu a vidím, že BM celkem suvereně zamířil na Kroměříž.
No nic, říkám, přes Kroměříž to bude nejkratší. Nová dálnice v tomto směru už značně
pokročila a tak cesta ubíhá ještě lépe, než jsem si myslel. Nakonec přijíždíme do
Přerova a začíná neuvěřitelné hledání prvně prezentace a pak ubytování.
Nakonec zvládáme obojí v čase asi 1,5 hodiny a jdeme na večeři, protože máme
všichni velký hlad a to není dobrý kamarád před maratonem. Hanka objevuje
dobrou čínskou restauraci, kde jsme naším příchodem ztrojnásobili počet hostí.
Na konci večeře volá Kolíkáč, že je tady a kde teda máme to ubytování. Zaplatíme
a jdeme mu pomoct s věcma. Kolíkáč si s sebou přivezl snad i kredenc, takže
měli 4 lidi co dělat aby ho najednou odstěhovali do pokoje. Nakonec se scházíme
všichni a začíná klasický předstartovní pokec na pokoji. Asi kolem půlnoci
jdeme spát, ale já bohužel nemůžu celou noc pořádně usnout, protože jsem
dobře vyspaný. Vstávám kolem 5. hodiny a začínám se ládovat a projíždím si
ještě trasu na mapě, abych věděl, kde mě čeká jaký kopec a do kolika metrů
nad mořem se asi tak kde pojede - na trati mi to vždycky psychicky pomůže.
V 6 hodin vstávají všichni ostatní a po nezbytných přípravách razíme na start.
Na startu zjišťuji, že ta moira, co jsem si vzal, je fakt zbytečná. Hledám
Natašu, aby mi ji skovala, ale Igor s Natašou ještě nedorazili (měli problémy
s autem). Nechávám ji nakonec Honzovi Adámkovi, aby ji Nataši dal, až dojde Igor.
Jdeme si stoupnout s Kolíkáčem, BM a Hankou do předních pozic na start. Těsně
před startem nám pořadatelé oznamují, že je mezi námi také pan Langer z ODS a
tudíž, abychom nejeli moc rychle, aby si to užil :-). Nakonec je přesně v 8:00
odstartováno a balík vyráží ven z Přerova - někteří nepochopili, co to znamená
ostrý start za Přerovem a přetlačují se hned za startem a málem způsobují
kolizi. Po pár kilometrech prý skutečně k hromadnému pádu dochází. Já si udržuju
pozici těsně za Hankou a za námi poletuje Kolíkáč. Takhle jedeme v hlavním balíku
asi 10 km až do prvního výraznějšího brdku, kde se to trhá. Čelo máme stále na dohled,
ale dotažení by bylo nesmírně obtížné, a tak formujeme poměrně početnou skupinu
a razíme směrem ku prvnímu velkému kopci - Slavkovu. Ten se jede v poměrně
ostrém tempu, ale pro mě udržitelném, Hanka taky supí a Kolíkáč za námi má klasické
řeči typu "mám já tohle zapotřebí???", načež mu odpovídám "jistěééé, šlapej!".
Slavkov vydupeme a nahoře dojíždíme další odpadlíky. Nájezd na hlavní silnici
směrem na Podštát se nese v duchu pěkného tempa a dobrého balíku cca 10 lidí.
Pravidelně střídáme a rychlost takřka neklesá pod 40 km/h až pod další stoupání
z Olšovce. Tam se jede nahoru o poznání pomaleji a nahoře až zbytenčně zvolňujeme
na moje gusto. Opět nájezd na hlavní silnici a sjezd až do Oder. Serpentiny
z Oder jedeme pořád ještě v solidní skupince - ta je znát i na dosavadním průměru
32,5 km/h. Nahoře ale kopec končí táhlým několikakilometrovým mírným stoupáním po
otevřené louce šikmo proti větru, kde se projevuje nekonzistence skupiny a
také neschopnost některých střídat a táhnout - ne proto, že by na to neměli, ale
protože to neumějí. Pak ovšem přichází na delší dobu poslední z táhlých sjezdů
a pak pár brdků a už je tady občerstvovačka na 107. kilometru (tu první na 52.
kilometru jsme takticky vynechali). Zastavujeme jenom pro pití a nějaké
banány a ihned jedeme dál. Projedeme celkem svižně Lipníkem nad Bečvou, průměr
se stále pohybuje kolem 31 km/h. Výjezd na vrchovinu nad Lipníkem se jede opět
v dobrém tempu, které je pro mě ale docela pohodové - nemusím se nijak mačkat.
Pak ovšem přichází pasáž asi 40 km brdků, které nám absolutně rozhodily celou
skupinu a pořádně ostrouhali nohy. Navíc přichází v této části závodu i hlášená
6 km objížďka. Po asi hodině na mě přichází taková krize, spíš psychického rázu.
Nic kolem sebe nevnímám a sleduju akorát střídavě zadní kolo Gejzovo a nebo ještě
jednoho apolujezdce a tak si vůbec nevšimnu, že jsme ztratili Kolíkáče s Hankou.
Cesta je opravdu příšerná - silný protivítr, špatná silnice, všechny faktory
jsou proti nám. Konečně příchází Komárno a Rajnochovice a Kolíkáč s Hankou jsou
na dohled. Trochu zpomalíme, aby nás dojeli, ale asi málo, protože vzdálenost se
nemění, nakonec na nás Kolíkáč řve "buď počkejte nebo jeďte do prdele!!!" - vybíráme
si čekání :-). Následující stoupání na Tesák mě překvapuje krásným asfaltem.
Kolíkáč má krizi. My se ho snažíme dotáhnout na Hanku, která mezitím poodjíždí,
ale ten nás posílá za ní a chce jet sám. Necháváme ho tedy a jedeme za Hankou.
Tu po chvilce dojíždíme a pokračujeme s ní až nahoru na Tesák, kde je na 152.
kilometru opět občerstvovačka. Hanka mi dává bidon, abych jí dovezl vodu a pokračuje
dál s tím, že ji dojedeme. Naberu si vodu sobě i Hance, ještě pro ni vezmu
banány a jedeme dál. S bidonem v dresu se jede špatně a tak se snažíme Hanku dojet,
ale nedaří se nám to s Gejzou - ten je ve sjezdu výrazně pomalejší, než by bylo
potřeba, ale správně říká, nemá smysl riskovat. Na prudkém 14% stoupání před
Fryštákem op 16 kilometrech od občerstvovačky mi však dojde trpělivost, banány
sežeru, bidon zahodím a hned je mi líp. Gejza na to reaguje slovy "hele! Spadl
ti bidon ...", načež mu odvětím "Nespadl! Mrdl jsem ho tam sám!". Jsem naštvaný
a znechucený a vůbec se mi nechce jet dál - tady jsem dostal další takovou morální
krizi. Po průjezdu Fryštákem ale následuje krásné stoupání z Hadovny opět
po krásném asfaltu, kde se mi trochu spravuje chuť a tak se trochu psychicky
zvednu. Skoro nahoře vidíme před sebou Hanku - asi 150m. Ve sjezdu ji skoro dojíždím,
ale Gejza jede dolů opět šíleně pomalu a já na něj slušně čekám a tak nám Hanka
zase mizí. Jedeme pak na pohodu vstříc poslední občerstvovačce a krátíme si
čas kecáním o všem možném - shodujeme se, že tolik kilometrů (221 km) je na první půlku
května opravdu hodně. Na poslední občerstvovačce si naberme poslední vodu a
míříme na posledních 25 km. Tempo udržujeme pořád stejné (nic moc) a nadáváme
na to, že na 200. kilometru jsou takové hnusné brdky a stojky. Pohledem na
computer zjišťuju, že do cíle zbývá 10 km a čas máme 7:40:30 a tak vyzývám Gejzu
abychom za to vzali a dojeli pod 8 hodin. Ten mi říká, že je mu to celkem jedno,
že nějaká minuta sem nebo tam nehraje roli, ale že pokud chci, mám jet. Tak já
mám sportovnějšího ducha a beru za to - 10,72 km jsem pádil průmerem 32,9 km/h a
výsledkem je čas 7:59:52. Dojíždím asi 5 minut za Hankou. Za chvíli dojíždí Gejza
a k našemu překvapení za chvíli po něm i Kolíkáč. To kdybychom věděli, tak na něj
počkáme. Dohodneme se, že se půjdeme zcivilizovat a pak počkáme na kluky.
Překvapuje nás, že pořadatelé sklízejí bránu a dojezd ničím nepřipomíná zdolání
221 km dlouhého maratonu těm na konci startovního pole. Jdeme se tedy zcivilizovat
a najíst a akorát když jsme pryč, dojíždí Igor - ani zatleskat jsme mu nemohli :-( -
ve výborném čase 8:55 - Igor se hodně zlepšil, bohužel zůstal ve výkonnostní mezeře
mezi skupinou A a B. Po jídle jdeme zjistit, jak je to s posledními kamarády
- Šemíkem a Petrem, který jel maraton poprvé v životě. Ti nakonec famózně dojíždějí
promočení ale spokojení v časovém limitu 10 h v čase 9:59:40. Petr nemluví
a je na něm vidět, že si hrábl na dno, ale cení se, že to nevzdal, ač mu to několikrát
naprosto nesportovně na občerstvovačce nabízeli. Petře gratuluji.
Večer se nese ve společnosti všech zúčastněných šlapek v restauraci U Kormorána.
Všichni se nakonec shodli a zůstali v Přerově přes noc. Ráno s Kolíkáčem poměrně brzo
vstáváme a cestou do Brna ještě probíráme závod, který byl pro mě velmi přínosný
a hlavně jsem si dokázal splnit cíl letošní sezóny tak strašně brzy - udržet skupinu B!
Moje statistika z computeru:
Délka: 221,7 km
Čas celkový: 7:59:52
Čas čistý: 7:56:00
Průměr celkový: 27,63 km/h
Průměr čistý: 27,95 km/h
Převýšení: 3080 m
Průměrný tep: 144 t/m
Maximální tep: 192 t/m
Čas nad prahem: 37 minut
Spáleno kilo kalorií: 6050