Včera jsem absolvoval svůj první maraton v životě.Nechal jsem se sice k účasti trochu ukecat,nicméně i já jsem cítil že by TO jít mohlo.Letos jsem už pár km najel, v Hýskově na UACu jsem se cítil parádně.Včerejší den mi ovšem ukázal že maratóny jsou věc,která se zatím vymyká všemu co jsem až doposavad na kole zažil.A zážitky jsou to zcela extrémní.Extrémní délka a převýšení trati,počasí s tím spojená dosud mnou nepoznaná extrémní fyzická a psychická ůnava.Už asi vím ,co to znamená "jet na morálku". inkriminovaný den 6.00 Budíček.Automaticky jěště ve spánku snídám těstoviny a piji matonku.Přesně dle pokynů od Miki.Ty, spolu s supplementy od Enervitu jsem od naší maratonkyně vyfasoval již ve středu.Z toho je vidět,že jsem přípravu na Mamuta rozhodně nepodceňoval.Po poslední kontrole sebe a kola vyrážím s ostatnímy Šlapkami na start. Není to daleko,necelý kilometr.Znovu poděkování pro Miki - super nocleh.Však ho také mimo Igora využily všechny dnes startující Šlapky. 7.15 Náměstí v Přerove je dosud prázdné,ale rychle se plní.Pozdravit nás přišel i Adam.Těsně před startem konečně doráží Igor.Necítím kupodivu nějakou větší nervozitu,zřejmě kalkuluji,že zprvu to nebudou žádný velký kule,při startu na UACu mi to tepe víc.Stojím vedle Šemíka.Tou dobou jěště netuším,že se od sebe 10 hodin nehneme . 8.00 Startujeme.Skupina A se šikuje.Igor,Honza,Šemík,Ric a já.Až pod Slavkov nemám nejmenší problém.Jede se přesně na průměr,pravidelně se střídá.Mám dobrou náladu, snažím se pravidelně požívat "tatranky" od Enervitu,které jsou ale dost hnusné. Výjezd na 1.HP je též bezproblémový.Sil má každý dost,držím se vedle Igora a zkoumám jak ty maratony vlastně jezdí.Do kopce se nežene,nicméně na horizontu okamžitě nasazuje ostré tempo,ve sjezdech rychlost stupňuje až k mému možnému rychlostnímu maximu. po 1:HP k 2.občerstvovačce Ve sjezdu k Potštátu jsem málem skončil.Zničeho nic se přesně pod mým kolem zjevila vyfrézovaná díra na mamuty.Vynechávám 1.občerstvení.Zpomalujeme,čekáme na Šemíka,který doplňuje tekutiny.Já zpomalení využil přesně k opačnému účelu. Stoupáme do Partutovic,klesáme do Oder.Tady opět do kopce směr Jindřichov. Následný úsek k 2.občerstvovačce je velmi nepříjemný.Samý brdek,vítr proti a mě žačíná klesat nálada.Sem tam neuvisím,zvlášt při sjezdech,jěště že tu je Igor, vždy na mě počká a dotáhne mě zpět.Začínám trpět,uvědomuji si že mám před sebou jěšte 140 km.Házím do sebe 1.gel a modlím se aby pomohl.Problémy má i Šemík. Zastavuje,ulevit bolavému břichu.Konečně přichází občerstvovačka.Doplňuji vodu, pojím něco rozinek,beru si rohlík a sýr."e-tatranky" už nemohu ani vidět.Na cestu proto přibírám další rohlík.Konečně také registruji Natašu,která nám nabízí nějaké pochutiny a Šemíkovi ordinuje jakési zázračné medikamenty.Máme doprovod jak profi tým. směr Tesák Sjíždíme do Lipníka kde trochu bloudíme.Horší však je,že moje "krize" nejenže nepomíjí,ale stupňuje se.V prvním vyhupu se mi nedaří uviset a já se definitivně loučím se skupinou.Zůstává však se mnou Šemík.Zřejmě i on trpí.Ale i tak je na tom viditelně lépe než já.Jeho bolení břicha je mojí spásou.Nedovedu si představit jet dál sám.Psychiku už mám docela nahlodanou,při míjení odbočky na krátkou trať nahlas uvažuji i o této variantě.Šemík je však tvrdej chlap.Míříme tudíž k Tesáku. Není to pěkná cesta.Samé nahoru a dolů,žádná rovina.V tu chvíli si nedovedu představit že dojedu.Někdy v té době jsem přestal jíst.Prostě to nejde.Šemík je na tom uplně stejně,tak do sebe aspoň lijeme spousty ionťáku,čistou vodu pak na sebe.Horko je nám oběma.Děláme i první neplánovanou zastávku.Prostě na chvilku musíme slézt z kola.Je to nádherný pocit ležet v trávě,nemuset točit nohama. Okamžitě bych usnul.Zavírám oči a představuji si,co všechno bych mohl dělat nebýt zde.Dávám 2.gel.Přichází Tesák.Na úpatí mi praská drát v zadním kole.Šemík vyndavá centrklíč,opravuje,znovu relaxujeme.Dorážíme k 3.občerstvovačce.V tu chvíli se přeci jenom trochu vzpamatovávám.Jednak jsem přeci něco snědl a pak,nejvyšší bod Mamuta už je za námi.V tu dobu však jěště nemám nejmenší tušení o existenci Hadovny. k Hadovně Sjezd nám oběma nalil něco optimismu do žil.Pořád dokola se ujišťujeme že od 180 km je to až do cíle pořád z kopce.Sice se teď dovídám o Hadovně ale už si alespoň začínám sám pro sebe připouštět variantu,že dojedu.Z této části trati si nejlépe vybavuji pocit hrůzy.která se mě zmocnila,při nenadálém pohledu na dopravní značku oznamující nám 12%,zcela nečekanou stojku. od Hadovny k poslednímu bufetu Na úpatí Hadovny dáváme další rest-pauzu.Šemík ve stoupání neuvěřitelně trpí z nedostatku lehčích převodů a vyzývá mě k solidaritě.Zde se však do role tvrdého chlapa stylizuji já a odmítám aby můj řetěz byl poháněn jiným než 33 zubovým převodníkem.Začíná průtrž mračen.Cestou dolů se dohadujeme,zda na nás pořadatelé počkají a i nám tak dopřejí možnost posledního bufetu.K našemu údivu bufet je a je i skvěle zásoben.Pokud hovořím kladně o menu,v případě obsluhy musím hovořit o vyslovené srdečnosti.Pořadatelé si v tomto směru opravdu zaslouží absolutorium. do cíle Na kole sedím již skoro 9 hodin.Kupodivu mě vysloveně fyzicky nic nebolí,ale nemám absolutně žádnou sílu.Ale blízkost cíle nás oba pohání dopředu a koketujeme s myšlenkou dojet v limitu.Tu sice ohrozí pár posledních kopečků a vysloveně nechutné kostky za Prosenicí,nicméně cíl protínáme 15 vteřin před dovršením 10 hodin od startovního výstřelu.Zde si ovšem pořadatelé mou pochvalu nezaslouží.Chápu,že je pro ně opruz čekat na posledního závodníka skoro deset hodin,ale pokud si tento limit sami stanoví ,neměli by balit cílové zařízení dříve.Únava je tak velká,že se vlastně vůbec neraduji.Jsem otupělý, jdu se najíst pokračuji na ubytovnu.Je mi zle,přemýšlím zda budu zvracet. Do postele padnu jak podťatý a až kolem 8 mi začíná docházet že to tam JE. Mám za sebou první maraton v životě,i když si zatím absolutně nedovedu představit,že bych jěště jednou ,někdy,něco podobného,znovu dobrovolně absolvoval.