Tak pro mne hlavní událost sezony, silničního Krále , mám za sebou. Král prostě není běžný maraton, na tuhle akci se připravujeme tak měsíc, ať už pasivně (tlacháním o Králi na www.cyklodiskuze.cz, nebo na diskuzi Vinohradských šlapek a nebo s Kolíkáčem a Jurou po ICQ), nebo aktivně ( v mém případě to bylo dvakrát projetí celé dlouhé trasy , nejdříve tři týdny před startem a pak ještě poslední neděli s Kolíkáčem). Znalost trasy se mi pak velice hodila, člověk ví, kdy jaký kopec přijde, kdy přijde rovinka na dobrém asfaltu a může v klidu jíst na konci skupiny, kdy je třeba dotáhnout balík jedoucí před námi, protože se blíží rovinatější pasáž. Při závodě samotném jsem pak vůbec nepotřeboval tachometr, kdyby se Jura občas nezeptal na ujeté kilometry, tak bych se na něj vůbec nepodíval.
Do Klatov jsme vyrazili se Slávkem Hnízdilem a Mirkem Vlachem už v pátek kolem třetí, v pohodě jsme se prezentovali a ubytovali se v chatce v kempu nedaleko Klatov. Na to se vždycky těším, až si tam sednu venku na terasu, uvařím si kávu a budu si číst Královské noviny, které pravidelně dostáváme, a s ostatními budeme probírat, co nás čeká druhý den.
Navečer si ještě dávám 27km na rozjetí přes Poleň, závěrečný kopec minulých ročníků, to byste nevěřili, s jakou lehkostí se dá ten kopec vyšlápnout :)
V sobotu ráno máme budíček v pět a v šest už odjíždíme se Slávkem na start, abychom měli nějakou časovou rezervu. Ta se nám následně velice hodí, protože když už stojíme před páskou, tak Slávek zjišťuje, že má skoro prázdné přední kolo. Takže rychle vyměnit, celkem v pohodě jsme to stihli a tak nezbyl čas na předstartovní nervozitu. Pořád jsem nemohl najít v první vlně Kolíkáče, ale Jura mě uklidnil, že tam určitě někde je, no přišel tak minutu před startem jako správný profík :).
Po startu je jako vždy docela chaos, po nájezdu na hlavní se vyvážím za známým z cyklodiskuze, Sonicem, trochu dopředu a za chvíli jsme i s Jurou u Kolíkáče. První kilometry jsou opět nebezpečné, balík párkrát prudce zpomaluje, je třeba mít ruce na brzdách, ale v prvních kopcích se to trochu natahuje a postupně se situace uklidňuje. Čelo máme stále na dohled, jen tep v kopcích okolo 190 signalizuje, že to nebude mít dlouhého trvání. Před Velhartičákem zjišťuji, že Kolíkáče s Jurou jsem nechal někde za sebou, tak zvolňuji a opouštím čelní balík. Stejně bych tam dlouho neuvisel. Od Velhartic už jedeme společně, na kontrole v Chotěšově máme na čelo ztrátu dvou minut. Ve sjezdu přes Kunkovice jedu opatrně, zůstávám trochu pozadu, ale po chvíli jsem zpět a na hlavní silnici přes Čachrov se konečně rozjíždíme, začíná se střídat a vše probíhá přesně tak, jak jsem si představoval. Ve Strážově jsou nepříjemné kostky, pořadatelé nám dali menší předkrm, před těmi prášilskými a pak už se pomalu blížíme k prvnímu prudšímu kopci přes Děpoltice. Ten má na konci 18% a tak nás dokonale zahřívá, i přesto, že teplota se od startu pohybuje kolem 6 stupňů. Nahoře jsem čekal bufet, ale není tam, je až v Dešenicích a to není moc šťastné, protože je to v mírném sjezdu. Projíždím okolo tak 40 km/h, zkouším chytit banán, který samozřejmě skončil na zemi. Budu to muset doma potrénovat :)
Na rovině ke stoupání na Špičák se držíme ve velké skupině, jede se pěkně svižně a dojíždíme ke kopci, který má asi 5 km. Tam jsem poznal, že Jura nejede v optimální pohodě, tak jak jel třeba Rampušáka, že nehýří tolik aktivitou a spíš se drží vzadu. Pod Hojsovou Stráží nás fotí Dreamer, kamarád z cyklodiskuze, který si se mnou a Kolíkáčem dal při posledním tréninku část trasy. Nahoře na rovince před Špičáckým sedlem dáváme dohromady skupinku asi deseti lidí, s Kolíkáčem se snažíme rozjet střídání, ale tempo je trhavé, každou chvíli se skupinka dělí, což Juru pořádně vytočilo a pěkně nadává. Ve sjezdu do Železné Rudy jedu opatrně, ta silnice dole vyfrézovaná je pěkně nebezpečná. S Kolíkáčem se propadáme dozadu, navíc nám do cesty vjel jakýsi "ekologický" autobus, který hrozně kouří a smrdí, předjet nejde a za ním si to vychutnáváme až na křižovatku. V kopci ze Železné Rudy jedeme jen v pár lidech, kus před námi pěkná skupinka a tu teď musíme sjet, protože nahoře se nám bude hodit. Při tréninku jsem říkal, že to pojedeme 20 km/h, Kolíkáč mi nevěřil, ale teď jedeme až 25. Jura sice trochu remcá, jak prý tohle dopadne a že nám na Zhůří dojde, ale drží se, kdyby byl v optimální formě, tak by to byl on, kdo by diktoval tempo. Ještě před horizontem ji dojíždíme a kus před námi je ještě zbytek lidí, co jsme s nimi jeli pod Špičákem. Makám na špici a před Skelnou sjíždíme i je, ani to nedalo moc práci, protože vůbec nespolupracují. Dál se už schovávám do balíku, jede nás snad 40 a věnuji se zásobám, co mám po kapsách. S jedinou výjimkou jsem se na čele až do Srní už neukázal.
V Srní na bufetu na 100.km je po našem příjezdu docela chaos, aby ne, když se tam přižene takový balík a každý chce být co nejrychleji odbaven, ale co je důležitější, už pěknou chvíli tam na nás čeká Vyhup. Tak to je paráda . Hlásí nám ztrátu na čelo 17 minut a na Bigmiga 8. Co nejrychleji také odjíždíme, těsně za Srním ještě stačím Kolíkáče obrat o půlku rohlíku se salámem, na kterém si pochutnával a už padáme nádherným sjezdem po novém asfaltu na Čeňkovu Pilu. Tam se tempa ujímá Vyhup a táhne nás až k odbočce na Zhůří, kde se dělí trasy. Na začátku kopce zapínám stopky, jsem zvědavý, za kolik to dáme. Při prvním tréninku jsem to jel s Kolbabou 36,5, při druhém s Kolíkáčem 37. Teď to bylo 34,5. Jak jsem se v cíli dozvěděl, tak Vítek, který jel v úniku v té chvíli na prvním místě to dal za 26. Neuvěřitelné!!!
Nahoře trochu zvolňuji, čekám na Kolíkáče s Jurou, kteří jsou max. minutku za mnou, alespoň se stačím trochu občerstvit a jedeme přes Horskou Kvildu dál. Na čele to samozřejmě nejvíc tahá Vyhup, my se spíše vezeme a dojíždíme v pohodě až ke sjezdu do Zdíkova. Sjezd byl parádní, až na tu zimu. Totálně jsem celý ztuhnul a přál si, aby už byl konec. Za Zdíkovem ještě kratší stoupání a pak přes Račov a Putkov sjezdem po rozbité silnici k dřevěnému mostu, ve sjezdu jedu na jistotu úplně poslední, vím jak ta silnice vypadá a nehodlám riskovat. Za mostkem nás stejně zase čeká 14 % stoupák, kde se v klidu dotahuji zpět. Potom až do Vacova k bufetu jedeme pěkně ve skupince. Na bufetu na 140.km stavíme jen na chvilku, Kolíkáčovi se moc nechce dál, tak se ptám, jestli je tady na rautu, nebo na maratonu a pokračujeme na Javorník. Ten dáváme v klidu, sjezd dolů je taky v pohodě, sice to pěkně drncá a dole už bolí ruce, ale nejsou tam žádné zákeřné díry. Pod Javorníkem se všechny trasy opět spojují, my tvoříme vláček a míříme k Šimanovu. Nahoře se snažím něco sníst a pokračujeme přes Záluží (ten název je mi nějaký povědomý, kde já ho jenom slyšel :) ) sjezdem do Sušice.Tam se znovu řadíme do vláčku a podél Otavy jedeme rychlostí kolem 35km/h přes Novou Ves, kde je bufet, všichni, co se tam občerstvují koukají, co že se to okolo žene za expres s orange dresy na čele,ale my nestavíme a svištíme dál až pod Hartmanice, kde nás čeká další nepříjemné stoupání, které vrcholí nahoře 12 %. Tady dost netakticky nečekám a hned to peru dolů a dole na rovince dlouho jedu pomalu, než mne Jura s Kolíkáčem dojíždějí, pak se znovu rovnáme do vláčku a pereme to do Petrovic.
Tady je ještě nepříjemné 12% stoupání a pak už následuje obávaný Kochánov. Ještě kopec ani pořádně nezačal a na Juru dolehla pořádná krize, nejede mu to a v tu chvíli nevěřím, že se dokáže nějak dostat nahoru. Ve vesničce s názvem Rovná začíná první stěna s 18%, tady se od Kolíkáče s Jurou odpoutávám a soustředím se hlavně na to, abych se sám dostal nahoru, přece jen 195km se na mém stavu už rapidně podepsalo a zdaleka už nejsem tak v pohodě, jako v první polovině trati. První i druhý 18% brdek pod statkem ještě tak nějak vyjíždím, ale pak už melu z posledního. Za statkem má stoupání přes 20%, jedu to nejlehčí co mám, to je bohužel převod 39/25, a na začátku stojí s foťákem opět Dreamer, co nás fotil už pod Hojsovou Stráží, udělal nejprve jednu fotku, pak běži po koberečku vedle mě, aby mě vyfotil znovu, a že prý jedu moc rychle :), to mě dostalo, že i v tom stavu, v jakém jsem se nacházel jsem se musel smát. Za koberečkem je kopec už " pouze" 10-12%, ale tady mi definitivně došlo a až do cíle už to bylo trápení. Na Kochánov na bufet si ani nepamatuji, jak jsem dojel, s Kolíkáčem tam přemýšlíme, jak dlouho na Juru má cenu čekat, říkáme tak pár minut a asi pojedeme, nějak nevěřím, že by dorazil a představuji si, jak někde sedí v půli kopce v trávě, ale ani nestačíme doplnit bidony a Jura je tady. Zázrak, jak se dokázal z té krize pod Kochánovem vyhrabat a že prý nezastavuje a jede dál. Paráda, takže rychle doplnit pití a jede se dál. Sjezd k Velharticím po krásné široké silnici je náplastí za to utrpení na Kochánově a před sebou máme poslední kopec kolem Velhartic nahoru, Vyhup nám trochu odjíždí, je neuvěřitelné, s jakou lehkostí si během chvíle udělal tak 100metrú náskok, je prostě o třídu lepší. My se navzájem hecujeme, je to už poslední kopec, ale mě pomalu začínají chytat křeče. Daří se mi to rozhýbat, ale mám strach, abych nemusel zastavit. Teď, když už do cíle zbývá tak málo, to by byla velká škoda. Další sjezd z velhartičáku je opět parádní, dole na kostkách u přejezdu Kolíkáč ještě nadávkami baví regulovčíky na křižovatce a znovu se formujeme do expresu a jedeme k cíli. Po nájezdu na hlavní v Běšinách stále parádně střídáme, ale pro mne už jsou špice hodně utrpením, nějak moc se tam nezdržuji, už to není taková lehkost, jako na začátku. Za odbočkou v Lubech bohužel Jura chytá křeč, máme okolo sebe hodně soupeřů a tady už čekat nemůžeme a jedeme dál, škoda, představoval jsem si, jak přijedeme všichni pohromadě do cíle. Těsně před Klatovama a v ulicích už je to spíše vyčkávaná, v dlouhé ulici těsně před cílem ještě zrychlujeme, před námi je ještě nějaká skupinka, pár lidí z ní jsem snad i předjel, ale nemám ponětí jakou vlastně jeli trasu :). Pak už je tu konečně cíl, pár minut mi trvá, než se trochu proberu. Dneska jsem na trati nechal snad všechny síly. Výsledný čas 8:42, 238,5km, avs 27,4km/h
Další dvě hodiny pak trávím v příjemné společnosti Šlapek, které postupně dojíždějí, rozebíráme závod a díky Kolíkáčovi si taky můžu dopřát dvě pivka, protože já nemám ani klíče od chatky, ani peníze. Potom už přijíždějí Mirek Vlach a za chvilku i Slávek, který dal prvně taky dlouhou, jdeme na guláš, potom osprchovat a do kulturáku na vyhlášení.
Co na závěr? Velký dík Vyhupovi, za to že na nás počkal a pomáhal jak mohl, i když sám by zajel daleko lepší výsledek, gratulace Kolíkáčovi, protože ten zajel fantasticky a velký obdiv Jurovi, který ač nebyl 100% zdravotně v pořádku, tak se kousnul, z nás čtyř si to nejvíc vytrpěl a po krizi pod Kochánovem ten kopec vyjel neuvěřitelně. Gratulace i ostatním Šlapkám, za výkony, které předvedli na této vskutku pekelné trati, každý si prožil ten svůj závod a určitě všichni máme nezapomenutelné vzpomínky.