Tak je to za mnou. "Peklo Západu" - Král Šumavy - Magořina - Šílenost... Říkejte si tomu jak chcete, ale tahle akce táhne blázny. Nikdo jiný se na 240 km s převýšením téměř 5 km (4617m) nevydá. Jenže o tom to je. Zkusit si něco šíleného, něco, o čem nemůžu s jistotou říci, že to 100% zvládnu. Zabojovat si sám se sebou a poznat svoje meze možností. Kdo nezkusil nepochopí, a kdo zkusil ... Zkušenost je prostě nepředatelná.
Takže, jak to bylo s mnou? Celý rok jsem usilovně trénoval s jediným cílem: zlepšit se. Krále Šumavy (KŠ) jsem bral jako logické vyvrcholení sezony. Jen sem si ještě nestanovil cíl, jakého chci na něm dosáhnout. Jet na jistotu a přežít, nebo závodit? Směr mého dalšího uvažování určil domácí cyklomaraton "S Orim Malou Hanou". Za pomoci Jury jsem si vyzkoušel závodní tempo, nejen na jistotu dojezdu. Povzbuzen úspěchem v tomto závodě jsem začal uvažovat o KŠ v dimenzích rychlostních průměrů a časových limitů. Jenže jak určit ten, který je reálný a přitom není podhodnocený? Jezdci z našeho klubu Vinohradských šlapek měli vcelku jasno. Už znali své možnosti a podle toho si reálně stanovovali své výkonnostní cíle. Já jsem chtěl závodit poprvé. Nakonec jsem se rozhodl pro taktiku "volného" jezdce. Pojedu si striktně svoje tempo tak, abych se neutavil. Měl jsem tak v podstatě tři možnosti: 1) Skupina, ke které se přidám bude moc rychlá a já zůstanu sám. 2) Dostanu se do výkonnostně srovnatelné skupiny a společně to odtáhneme až do cíle (ideální) 3) Budu na tom tak dobře, že budu postupně dojíždět ostatní. Vyklubala se z toho varianta č.3, protože jsem na startu stál spíše vzadu a ke vší smůle, mi při výjezdu z Klatov v jednom stoupání spadl řetěz. Znamenalo to znova se probíjet balíkem lidí, které jsem už jednou sjel. Na jednu stranu mě to štvalo, ale na druhou jsem byl překvapen, jak lehce se mi jede. Silnice se v mírných hupech neustále zvedá a pro mě je každá skupina, kterou dojedu pomalá. Prostě jim ve stoupáních odjíždím. Konečně jsem někde kolem Chlístova dojel HonzuA, který hned na startu takticky vystřelil vpřed a nemusel se probíjet balíkem jako já. Chvíli jedeme spolu, ale Honza se rozhoduje počkat na skupinu "A". Já pokračuji sám. Držím si svoje tempo a rytmus. Přemýšlím, jestli jsem taky neměl čekat, ale cítím se ve skvělé formě. Sjedu si nějakou skupinu a té se budu držet. Skupinku si sice sjedu, ale většinou se jim nechce moc makat. Ve sjezdu jdu dopředu. Jak již dříve napsal jeden nejmenovaný jezdec Kolbaba: "Je to zadarmo a vypadá to dobře" a navíc je to bezpečnější. My o vlku a Kolbaba za humny. Jsme ve stoupání na Kunkovice a přede mnou někdo, kdo vypadá jako zmiňovaný Kolbaba. Nesměle prohodím: "Kolbabo?" Podívá se na mě, je to on. Vypadá nějak divně, že by krize?
Stoupání na Kunkovice je jedno z mála míst, které jsem schopen identifikovat a zařadit do souvislostí. Většinou se mi vybavují jen obrazy bez širších souvislostí.
Výjezd na Špičák, sjezd do Železné Rudy. Tady se zformovala dost velká skupina, ale moc nespolupracuje. Prášilovské kostky - hrůza hrůz. Snažím se najít cestičku mezi na štorc položenými kostkami, ale marná snaha. Snad úplně po krajnici by to trochu šlo. Ještě po přechodu zpět na asfalt tělo setrvačností drncá.
Další obraz. Přede mnou vidím oranžový dres. Kdopak to je? Není to pocestný? Je to pocestný! Gejza (ale to se dovídám až v cíli). Podle tváře ještě všechny Šlapky nepoznávám. Sorry :) . Každopádně cítím spřízněnou duši. Jsme jednoho dresu, ty i já (Progres2, Třetí kniha džunglí). Je nás pěkný balíček, jedeme ve dvojicích. Představuji si ten kolotoč co roztočíme při střídání, ale ouha. První dvojce (Gejza + jeden) odtáhne kus. Vystřídáme je já + jeden. Když chceme vystřídat, rozjetý vláček se zbrzdí. Nějak takhle dojedeme na bufet v Srní. Balík se rozprchne a já ztrácím přehled kde kdo je a kdo jede. Doplním bidon, zkusím půl rohlíku se sýrem, banán a pokračuji dál. Jedu volněji, aby mě ostatní dojeli. Nikdo nedojíždí.
Sjezd do údolí k řece, stále nikde nikdo. Dojíždím tříčlennou skupinu. Jedeme spolu až k rozdělení tras 200 a 240. Bohužel odbočují na 200km. Já mířím na Zhůří. Někde tady znovu dojíždím Gejzu. Prohodíme pár slov. Pokračuji. Hlavně držet rytmus, levá, pravá, levá pravá. Kontrola otáček: dobrý, kontrola motoru: taky dobrý. A znova levá, pravá, znova pohled na přístrojovou desku. Všechny hodnoty v normálu.
Potkávám jezdce, s kterým, jak se ukáže, strávím dost dlouhou část trasy. Je to "VT" z cyklodiskuze.cz. Už si nemůžu vybavit, jestli dojel on mě, nebo já jeho. Každopádně na Zhůří jedeme víceméně spolu. Chvilku on, chvilku já. Držím si své tempo a doufám, že ho urvu. Ješitnost je hrozná vlastnost! Naštěstí se mi to nepodaří a až na Kochánov pak jedeme pohromadě. Výborně spolupracuje a já se snad taky neflákám. Občas pokecáme.
Střih. Další obraz. Dojíždíme osamělého poutníka. Rovnou řekne, že toho má dost, a že nemůže střídat. Nevadí, ať se klidně zavěsí. Pokud uvisí, může jet. Bohužel, v nějakém stoupání ho ztrácíme.
Střih. Čipová kontrola na vrcholu. Javorník? Asi, už si to nepamatuji. Frčíme dál. Sjezd, a před námi byl měl být Šimanov. První z obávaných kopců. Moc si toho nevybavuji. Každou stojku považuji za vrchol. Nohy už bolí, ale ještě žiju. Na vrcholu Šimanova by měl být na silnici nápis "Jirka23" na památku cyklisty, který tragicky zahynul v moři. Toužebně vyhlížím ten nápis a on stále nikde. Sklon je stále kolmější, přibývá diváků a povzbuzování. Už vidím vrchol. Teď už neslezu, ale taky melu z posledního. Konečně zahlídnu připomínku Jirky. Posledních pár metrů má neskutečný sklon, to je hovadina. Vykašlat se na to! Sláva, mám to. Už jsem na rovince. Kupodivu, nohy ani moc neztuhly. Hned roztáčím standardní kadenci. Za chvíli je tu VT a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
Z výjezdu do Hartmanic si nic nepamatuji.
Střih. Kochánov. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, tomu nemusím nic říkat. Dlouhý, prudký kopec, ve kterém se nedá moc odpočívat. Já měl tentokrát štěstí. V jedné stojce, ještě pod statkem, v takovém zářezu, za vesnicí jsem dostal vydatnou vzpruhu. Jdu ze sedla a co to za sebou slyším? Traktor. A přibližuje se. Sotva melu nohama, silnice úzká, snad mě nebude chtít předjíždět. Zkouším přidat, že mu jako ujedu. Ale má asi lepší převody a dojíždí mě. Snažím se kličkovat a zahradit mu cestu. Představa, že mě na úzké silničce bude předjíždět nějaké velké, neohrabané hovado s kolama většíma než já mě vybičovává k vyššímu výkonu. Málo platné. Je lepší. Nasazuje zleva, částečně pangejtem, tak půlmetra, metr ode mě. Díky Bohu, byl nadupanej, tak mě předjel rychle :)
Střih. Kochánovský statek, pobíhající pes, stojka při výjezdu. Cesta v lukách se blíží k temnému lesu. Tuším, že teď se bude lámat chleba. A jestli ne chleba tak možná kliky. A jestli ne kliky, tak sebevědomí, morál, odhodlání atd. Černý les máš hochu před sebou, vlci jsou hladový, vím, neslyšíš to rád (Daniel Landa, Neofolk). Tak ten černý les otevírá svoji tlamu a pohlcuje jednoho jezdce za druhým. Ten, kdo do něho vjede už z něho nevyjede. Na jeho druhém konci vyjíždí jiný člověk, pardon, cyklista. Kdo překonal Kochánov, nemůže zůstat nepoznamenán. Takové zážitky se ještě po letech vracejí jako noční můra. Při tom jménu každému, kdo onen den prošel tím Peklem Západu, naskakuje husí kůže, potí se mu ruce a po zádech přeběhne mráz. Ještě svým vnoučatům bude vyprávět: "Víš, to bylo v tom roce, kdy se poprvé jel Kochánov,....".
Rozevřená, černá, jakoby pekelná tlama se přiblížila. Je na mě abych do ní vjel. Hledím před sebe a sbírám zbytky fyzický i psychických sil. Ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Vrhám se do toho ze sedla po hlavě (nebo po hlavě ze sedla?). Je to těžký soupeř, cení své zuby, drásá mé nohy, však ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Kontruji a vracím úder. Otočím klikami. Sednu na prdel a chvíli kličkuji na silnici jak zajíc před myslivcem.
Epizoda dvě: útočím. Jdu ze sedla a kolmo vzhůru. Pařát Kochanovské nestvůry mě po chvíli opět sráží zpět, však ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Taková hovadina, Franta je blázen hoďte na něj síť. No, milé děti, nebudu vás napínat, nakonec jsem to nějak vylámal a po cestě plné šotoliny, kolem Dreamera dojel na poslední bufet. A zazvonil zvonec, kopcům byl konec.
V euforii jsem si dal jedno malý zrzavý. Ani jsem ho nedopil, abych při případné kontrole něco nenadýchal. Ještě rychle rohlíček, banánek a jedem dál. Už by to mělo být jen z kopce. V krásném dlouhém sjezdu mám parťáka. Opět si už nepamatuji kdo koho dojel, ale roztáčíme to pěkně. Pravidelně střídáme, na tacháku 60km/h. Jedu v háku tak 30-40cm od zadního kola. Ani nemusím šlapat. Pod kopcem tahám svoji tajnou zbraň - Gutar. Loupnu ho do sebe abych poslední úsek mohl dojet maximálním tempem. V jednom z posledních stoupání (které?) ztrácím kolegu sjezdaře. Nechci na něj čekat. Teď už je to konkurence. Vím, že do Klatov by to bylo lepší ve skupině, ale nehodlám na nikoho čekat. Hop nebo trop. Nasazuji maximální tempo, které bych měl do Klatov vydržet. I když fouká vítr, v závislosti na terénu jedu 35-40 km/h. Cítím se dobře, žádná krize na obzoru.
Odbočka z hlavní do Klatov mě trochu zaskakuje, málem jsem se nevešel do zatáčky. Stále někoho sjíždím. Asi jezdci z kratších tratí. Nikdo nemá snahu se zavěsit. Na jednu stranu škoda, ve dvou se to lépe táhne, na druhou stranu o soupeře ve spurtu méně.
Vjíždím do Klatov, přede mnou dvojice, kterou za chvíli předjíždím. Jeden z nich se zavěšuje. Do háje, to si ho mám dotáhnout až do cílové rovinky. Co teď? Trochu zrychlím, třeba nevydrží. Pořád se nervózně ohlížím, jestli se drží. Teprve až v příjezdovém koridoru s potěšením zjišťuji, že nevydržel. Ještě jednou se ubezpečím, že jsem sám a zatáčím do cílové rovinky. Už není proč se šetřit. Spurtuji naplno do kopce ke skupince lidí na konci koridoru. A je tu překvapení. Cílová čára je ještě o kousek dál. Tak ještě jeden krátký spurt a konečně CÍL.
Mám pocit, že mě nohy neudrží, někdo se ptá, jestli chci napít. Nedokážu odpovědět. Mířím k ostatním Šlapkám, které čekají za cílem. Jiřka mi namíchá after activity drink R2 a já si ho můžu v poklidu vypít a vzpomínat na to, jak jsem úspěšně absolvoval KRÁLE ŠUMAVY 2006.