Loni byl můj cíl na Králi-150km jasný - DOJET. Letos, jakožto mazák jsem musela posunout laťku víš a tak jsem si dala za cíl - Udržet loňský čas. Profil trati ale napovídal, že by to mohl být problém a tak, ze strachu z konfrontace jsem byla nucena zvolit mezi trasou střední a dlouhou. Po projetí (protrpění) dlouhé trasy "na zkoušku" se Šlapkama s průměrem lehce pod 20km/hod mi bylo více než jasné, že nic podobného v nejbližší době absolvovat rozhodně nehodlám. A pokud ve mně tenkrát ještě nějaká nerozhodnost byla, tak po shlédnutí přihlášek na netu zmizela definitivně. Trasa 250 - kat.Ž do 40let - 6 kousků! Šest našlapanejch bab v čele s H.Ebertovou v závěsu s L.Kočí atd. Budu se dřít a trápit celý den abych nakonec všem oznámila že jsem dojela poslední...hmm to je motivace.. Střední trasa slibovala nejhorší 5.místo, takže bylo jasno.
Noc před Králem stála za kulový protože jsem si v duchu projížděla trasu a plánovala kde budu jíst, kde tankovat pití (abych ho zbytečně netahala do kopce:-), kde se vyplatí jet ve skupině...zkrátka příprava na závod probíhala přesně dle návodu v knížce - od Carmichaela ..prostě co nebylo v nohách hodlala jsem dohnat teorií.. Jediný co mě znervózňovalo, že kniha uváděla, že vstát by se mělo minimálně 3hod před závodem... já vstávala ve 4.30 a nyní byla 1 ...to znamená vstát za půl hodiny?? :)
Ačkoliv jsem měla nárok na 1.vlnu, šla jsem si ráno pokorně stoupnout na konec fronty, protože závod na 200km se určitě nerozhodne na startu a první skupinku jsem se pronásledovat nechystala:) Než zazněl výstřel, spadly mi brejle za 700,- pořízený speciálně kvůli Králi, vypadlo sklíčko a jen silou vůle vydržely pohromadě až do cíle, kde se mi rozsypaly a skončily v koši :( Ale to už cvakaj pedály, šustí kola a had se vydává vpřed Šumavskému peklu. Ale co to? Já furt né a né nacvaknout tu zatracenou druhou nohu do pedálu...první, druhej, třetí, čtvrtej, pátej pokus...rozjíždět se na kostkách do kopce na velký tác a nejmenší pastorek může fakt jen debil. Několikrát mi to bylo připomenuto z řad za mnou, protože jsem těm pár drakům, co ještě stály za mnou na horských kolech a jiných silničních speciálech zkazila průměr! Dokoloběžkovala jsem až na horizont a asi na 18. pokus se mi podařilo na kolo nasednout a opustit náměstí, hurá! Objevily se první známky únavy. Kluci, se kterýma jsem původně chtěla alespoň ze začátku jet, byli už dávno někde u Velhartic a tak jsem alespoň byla sama-otevřena k navazování nových známostí na trase:)
Po několika km jsem narazila na Šlapky HonzuA s tuším Jestřábem? Poplácali mě po ramenou, což bylo od takových pěkných chlapů více než příjemný a hned se mi taky jelo líp! Za chvilku jsem potkala ještě šlapku Petra Chalupu, jenže to už se rovina stále více nakláněla a ke společenské konverzaci už nebyla taková chuť. Na 30km jsem minula kamaráda Romana, který píchnul, což mě strašně mrzelo a na druhou stranu jsem si říkala že pokud statistika nelže, už bych neměla píchnout já a Roman to jistě v cukuletu opraví.
Před stoupáním na Špičák se vytvořil celkem stabilní balík a s tím jsem v podstatě (s občasnou obměnou jezdců) dojela až na rozdělení tras 107.km. Občas jsem (spíše ze slušnosti) chtěla vystřídat, ale jakmile jsem se jala probojovat se dopředu, chlapi za to okamžitě vzali a výsledek byl akorát že balík zrychlil a potrhal se. A tak jsem nakonec našla místo vzadu na ocase :) a že se mi tam líbilo!! Měla jsem přehled, nikdo mě zezadu ve sjezdech neohrožoval a měla jsem docela fajn výhled. Jela v něm taky Němka (Lieber Anne), která nejenže na můj pozdrav excelentní němčinou nijak nereagovala ale dokonce si myslela, že s ní chci snad závodit a tak se furt cpala dopředu, měnila tempo a z mého pohledu se úplně nepochopitelně na začátku jejích 240km! dřela.
Na 107.km mi celý můj balík nenávratně zmizel na Zhůří (jak já byla šťastná že nemusííím!) ale radost mě brzy přešla...stoupání na Kašperky taky nic moc a navíc nikde ani živáček natož cyklista! Kašperky jsem šlapala v sedě, napříč všem předsevzetím a v důsledku toho mě samozřejmě začalo bolet koleno. Táhlé stoupání na Kašperk jsem absolvovala s pocitem, že snad budu muset vzdát. Bolelo to čím dál víc a přede mnou strašák -Šimánov. Začali mě dojíždět a předjíždět cyklisté a na rovině pod Šimanovem jsem se začala smiřovat s faktem že nedojedu.Šlapala jsem jednou nohou a touhle jsem se snažila aspoň tahat nahoru, ale bylo mi jasný že jet tímhle způsobem dalších 80km asi nepůjde. Marně jsem si vsugerovávala, že Ježek má taky jen jednu nohu a dal Krále s průměrem 35.... Šimanov za mnou, bolest ustoupila, hurá!. Moje noční můra - zdánlivě neškodný kopec do Hartmanic jsem kupodivu vyjela bez větší krize a taky mě tady neuvěřitelnou rychlostí předjelo čelo ze 150km. No a už je tady stojka v tý divný vesnici a za ní poslední "kopeček" - Kochánov. S velikou nechutí a přemáháním jsem si do huby vymačkala zbytky všech gelů, co jsem měla a kterým svou chutí může konkurovat snad už jen zubní pasta. I když jsem si představovala, že polykám něco fakt dobrýho, několikrát se mi to vrátilo, ale zvracení se nakonec nekonalo.
Šlapu si na nejlehčí převod, šťastná že mě nic nebolí a že cíl je nadosah...z pohody mě vyvedl akorát chlap co mi oznámil že mě dohání soupeřka. Moc jsem mu nevěřila, protože moje soupeřky z 200km jsou už určitě dávno v cíli, sprchujou se, myjou si vlasy, a dělaj jiný příjemný věci.... "Řítím" se kolem statku rychlostí ca.4km/hod a zleva mě závratnou rychlostí ca.5km/hod rychlostí předjíždí fakt holka a dokonce tvrdí že jede taky 200km . Nijak mě to nevyvádí z míry, protože pátý místo mám jistý a tak si jedu v poklidu dál. Kdosi na nás kříčí :"První holka , druhá holka!"(to jako já?!) Nevěřím svým uším. Kde teda těch 5 holek ksakru je? Když jsem je na trase nepotkala... že by si dávali vepřovku na občerstvovačkách? Anebo že by to ohnuly na poslední chvíli na dlouhou? No tak hurá, jsem relativně vepředu, ambice na bednu nejsou, takže můžu klidně ještě zpomalit.... Stěnu za statkem jsem vyjela, ale velkou měrou k tomu přispěla Dana (ta dívčina), která ho vyšvihala jak za mlada :) Chtěla jsem aby mi ujela, abych se nenervovala pohledem na ní, ale ona nic. Nejen že mi nad Kochánovem nemizela z dohledu ale naopak zase se začala přibližovat. Já byla po regenerační 20km jízdě na půl plynu s bolavým kolenem docela odpočatá. Napadlo mě, že pokud je Dana alespoň z poloviny tak psychicky labilní jako já :) tak by jí můj jakože "nástup" nad Kochánovem mohl přinejmenším trochu rozhodit. No zkusila jsem trochu roztočit kliky a podařilo se mi jí předjet a na Keplách jsem měla náskok docela slušnej. Nechtěla jsem tomu věřit ale naskytla se mi šance taky něco někdy vyhrát a ta představa se mi tak zalíbila, že jsem se jí nechtěla jen tak vzdát, zvláště když je více než jasné že opakovat se to už nikdy nemusí. Kopla jsem do sebe ampuli, která slibovala na závěr závodu nemožné.Odporná chuť už mě nijak nepřekvapila. Následovala časovka do Velhartic, letěla jsem jako pták :) tak rychle jsem snad v životě nejela. Přišlo stoupání ve Velharticích a nadšení opadlo. Během několika sekund jsem byla na nejlehčím převodu a začala se nervózně otáčet po Daně. Předjelo mě několik balíku a hlavně čelo z 250km s jednou Šlapkou?!Že by Bigmig?S každým blížícím se balíkem jsem trnula hrůzou, propadala panice a vzdávala to a když přejel bez Dany, zase jsem to chtěla ještě zkusit.....stále jsem se otáčela a hledala Danin dres Pells... následovala rovina, kde foukal protivítr ale největší krize (z celého závodu) se dostavila až uprostřed polí před Klatovama...slunce pralo,vítr foukal, pití nebylo, jídlo už nefungovalo, nohy nechtěli točit, pedály zbrojily proti nim....hroznej svět!všechno se proti nám spiklo! :) Smířila jsem se s druhým místem(před závodem bych za něj byla šťastná) a očekávala příjezd Dany, bylo mi všechno jedno a nejradši bych se na to vysrala. U značky "Klatovy 1km" sice Dana furt nejela, ale už bych jí klidně i ráda viděla, protože na rozdíl ode mne, má určitě ještě pití.. já sice měla kolo maximálně odlehčený...:)ale nedostatek vody se začal dost akutně projevovat.
Zachránil mě pán, který jel za mnou a na druhé požádání se slitoval a dal mi zbytek vody co měl.
500m do cíle, Danu jsem asi psychicky zničila, výhra je doma...jojo není ta cyklistika nádherný sport?!!! Nechci přijet do cíle na nejlehčí převod a tak si zařazuji na závěrečný "spurt" těžší (= druhý nejlehčí) převod....ozval se známý zvuk a řetěz je dole! Točím nohama jak zběsilá nadávám jak špaček, proklínám celej svět, přehazuju sem a tam...pánovi-mému zachráncovi evidentně došlo, že mi jde asi o umístění a uklidňuje mě že "ta holka" už mě nemůže dojet! Že jí předjížděl bůhví kde a že jel strašně rychle...teď se řetěz zašprajcoval a nejde ani dopředu ani dozadu, no to snad... na horizontu dres PELLS...Dana
Možná mi vzteky už i slzy tekly, dřela jsem se zbytečně. Zpropadenej řetěz!
Vyčerpaná a psychicky na dně jsem nakonec přece jen řetěz nahodila, otočila párkrát nohama a s hlavou otočenou (abych viděla jestli se Dana nepřibližuje moc rychle) jsem projela posledních několik set metrů do cíle. Dana 30sec za mnou , tak jsem ji zkušeně podala ruku, jako že jela fakt dobře..ale holt to nevyšlo haha :)
No a pokud má někdo tolik času a trpělivosti a dočetl to až sem, tak aspoň už víte, že spurt se bohužel žádný nekonal, ale drama to bylo, že Spielberg by lepší nevymyslel. Na dlouhý trase bych si neškrtla a kdo ví jestli bych jí dojela s tou nohou...Dana je lepší akorát o mě nevěděla...a já o ní jo, protože v knížce psali, že si máme zjistit co možná nejvíc info o soupeřích :)
Takhle jsem mezi jednookými králem. Ale zas Králem Šumavy :)