Cyklistika je hlavně o pocitu, můžete být závodník, mít najeto tisíce kilometrů, mraky vyhraných cílových spurtů, ale někdy přijde silnější zážitek i pro nás „turisty“ ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. A to se stalo v sobotu. Moc jsem nevěřil, že můžeme se Šemíkem vylepšit svůj čas z minulého roku, přece jenom zimní příprava se nám moc nepovedla a i zdravotní problémy před závodem nám jasně naznačovaly, že to nebude to pravé. Ale bylo!
Jak píše Šemík, žádná taktika, prostě soda hned od začátku, krátké špice, automatické střídaní, kdy stačí jen lehce trhnout loktem. Ano, Šemík je rovinář, jakých moc neznám, roztočí takové tempo, že sotva popadám dech abych se zahákl, a letos to bylo ještě znásobeno jeho hrazdou, prostě zalehl a jelo se. I díky tomu jsme byli např. schopni znovu předjet Vencu Cafourka, který nás před chvíli docvakl v kopci, to byl pocit! Stoupání se snažím tahat já, jedou se mi nad očekávání dobře a hlavně s pocitem, že Šemík sice trpí, ale nechává tam naprosto vše, aby jsme moc neztráceli. Pravá euforie přichází před cílem, vypadá to, že opravdu zkrátíme svůj pobyt na trati, poslední brdek a řveme na sebe VELKOU a už to ládujeme do cíle, prší nám štěstí, jsme zcákaní od hlavy až k patě, ale ten pocit se nedá popsat! Šemdo, my prošité duo, jsme je zařízli :-)! Díky!