Co by to bylo letos za závod bez defektu. Tentokrát mně postihl již na druhém kilometru, a krizový scénář s představou časovky jednotlivců na 90(88) km dostal jasné obrysy. Má to ale i výhody. Člověk se např. nepřimotá do hromadného pádu. Navíc mně tak nezničili točilové na rovinách, a mohl jsem si jet své tempo. Na rovinách jsem také hodně ztrácel, a posouval se vpřed jen v kopcích. Vzadu jela časovku jednotlivců většina lidí, dvojice byly k vidění pouze ve složení dáma + doprovod. Ve sjezdu z Hradce mně dojel nějaký rychlý borec, kterého jsem za sebou viděl téměř od Dobříše. Vůbec nevím odkud se vzal. Z kopce a po rovině jel pekelně rychle, a poodjel mi i v dlouhém kopci z Hostomic. Dlouho jsem pak udržoval asi 30m odstup. Uvažoval jsem jestli mám přišlápnout, ale byla by to hloupost, neboť by mně na rovinách zcela zničil. Naštěstí jsem před sebou spatřil větší skupinu vedenou Igorem. První světlý okamžik závodu. Rozhodl jsem se, že se s touto skupinou svezu. Sice jsem zpomalil, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem kus odjel a čekal nahoře. Nahoru dojel Igor ještě s jedním člověkem. Pak nastal koncert s Igorem. Dá se říci, že jsem vlastně za defekt rád, neb jsem se mohl s Igorem svést. Velká škoda, že je Igor slabší v kopcích, ostatní cyklistické dovednosti ho podle mě řadí hodně vysoko. V hnusném kopci před Bykošem jsem nechal Igora svému osudu, ale nevím jestli to nebyla blbost odjíždět kvůli několika desítkám sekund a dvěma, nebo třema kusům, které jsem ještě předjel. Celkově mám smíšené pocity. Jsem velmi spokojen, že jsem to vůbec ujel. Neskutečné bylo, že mně nepřepadly křeče ani nějaká větší krize. Hotov jsem tedy byl a např. představa cílového kopce mně děsila již 15 km před koncem. S časem samozřejmě spokojen být nemohu, co je ale hlavně nepříjemné, že vyšlo v celé nahotě najevo, jak ty roviny opravdu neumím.