CKKV prostě závody umí, to se jim musí nechat. Závod Praha - Doksy to je nádherná záležitost. My do toho šli stejně jako loni s jasnou bojovou taktikou, snažit se udržet co největší skupinu až pod Romanov. Takže hurá.
Už od začátku jedem celkem svižně takže někde ztrácíme Adama a Robina, Kotě s Vašíkem tahají špici jako blázni, nářez velikej. Mě se jede na rozdíl od loňska celkem lehce, únava žádná, možná ta dřina na Mamutu měla přeci jen nějaký smysl.. Skupina asi 10-ti lidí a v tom 6 šlapek to byl nádherný pocit. Samá oranžová :-). Pak přišly první kopečky a ztratili jsme Kotěte a Vašíka a chvíli na to píchnul Petr, to byla velká smůla, nepochybuju ani chvíli že by to s ním byl boj až do konce. Takže Petře souboj odložen, škoda. Na Hýskově jsem píchnul já, tady ty, doprčic příště to musí vyjít ne :-). No dál, skupina se zúžila ale i tak nás bylo pořád dost a drželi jsme i podle mě celkem slušný tempo, bylo vidět že mají všichni mraky sil. Bylo to veselé, na Řepíně za to vzal Soused že roztrhal celou naší skupinu, s Kolíkáčem jsme si to za ním spokojeně funěli ... no vždyť říkám mraky sil. Pořád přemýšlím co napsat abych se jen neplácal po zádech jak to šlo pěkně ale nic mě nenapadá. Na rozdíl od loňska jsme nezvolnili ani v Kokořínském údolí, měli jsme kliku že všichni ve skupině prostě chtěli jet. Tempo pořád přes 35km/h no hukot, takže pár kilometrů před Romanovem jsme před sebou uviděli nic netušící skupinku, nějak hodně vybarvenou na modrožluto, pěknej bonbónek. Dojeli jsme je jako nic.
No a teď se konečně přestanu plácat vesele po těch zádech protože přišel ten velkej kopec a teda konec spolupráce. Cítil jsem se pořád dost dobře tak jsem se snažil prodrat co nejvíc dopředu ať se mám kam propadat. Kopce mi pořád až neskutečně nejdou. Někde v polovině kopce jsem začal propadat na chvost skupiny, kde někde plandal i Soused. Kolíkáč samozřejmě stále držel čelo. No a asi 300-400m před vrcholem mě utrhli úplně, ne že by zrychlili, spíš mě jako obvykle došlo a musel jsem zvolnit. Nadával jsem si, doprčic, takovej kousek, stačilo vydržet jen o pár metrů dál, taková pěkná skupina. Přes vrchol jsem se přehoupl osamoceně a protože náskok před Sousedem vypadal slibně, nějak moc jsem neváhal a vyrazil stíhat ty rychlíky. Nohy se mi pořád celkem točily, přiznám se že jsem si trochu myslel, že třeba ... no třeba kdyby Kolíkáč neměl zrovna den ... no třeba .... mohl bych ho třeba ještě někde dojet a předjet, porazit, zničit a zašlapat ho třeba i do země. Ve sjezdu jsem se k nim trochu přiblížil ale žádná sláva. V dalším výjezdu po kostkách jsem měl před sebou sice odpadlíka, ale nebyl ani trochu oranžovej. Nějakej šedivej dres nebo co, Kolíkáč to určitě nebyl :-). Chvíli jsme jeli nějak poblíž sebe, o spolupráci ale nešlo, mě se zdálo že je nějakej utahanej ale když jsem se rozhodl že pojedu dál bez něj tak byl po chvíli zase za mnou. No nevím, stejně přišel zase delší sjezd a já mu definitivně ujel. Ve sjezdu se přede mnou objevil další cyklista, ten už byl oranžovější. Protože nevidím tak úplně nejlíp tak jsem nějakou chvilku jel s tím, že by to třeba mohl být možná ... ale nebyl. Jel z kopce opatrně tak jsem ho minul a snažil se dál. Po pár kilometrech mě dojelo čelo druhé vlny. Vyhup na druhé pozici, pěkné, pěkné. To byla asi poslední naděje toho našeho předsedu dohnat. Snažil jsem se snažil ale nic z toho nebylo, na tohle nemám, uvisel jsem možná 500m, bylo to trochu do kopce, vůbec jsem neměl šanci. Hrůza jak já jsem slabej, sakra.
Tím skončil můj nějaký takový nesmělý pokus dohnat Kolíkáče a soustředil jsem se aby mě nedojel odpadlík Soused. Rozhodně nepíšu alespoň Soused, to že jsem si do teď udržoval před ním nějaký náskok mi dělalo nemalou radost. Takže když jsem dojel v tom bahnitém údolíčku dalšího z těch co mi na Romanově ujeli, rovnou jsem mu navrhl spolupráci. Říkám mu "Někde za náma funí můj kamarád, musím ho porazit, nehodlám taktizovat, pomož". A vida říká že je na tom podobně, líp se to sejít nemohlo. A povedlo se, děkuju. Teda poděkoval jsem mu vlastně tím že jsem mu ke konci přeci jenom několikrát nastoupil a zkusil ho utrhnout no :-) snad se na mě nezlobí. Ale bylo to fakt až v posledních 3-4 kilometrech, to snad tolik nevadí. Nakonec se rozhodlo až v nájezdu do cílového kopce kde to vzdal. Asi naštěstí protože já taky mlel z posledního.
Pánové paráda, moc se to povedlo, tenhle závod jsem si nádherně užil. Fantastické.